Žijeme s přítelkyní a její pětiletou dcerou již čtyři roky, takže mne má za tátu, i když v poslední době se ráda ujišťuje, že jsem nevlastní. S jejím vlastním otcem máme příjemné vztahy, ale příliš se o ni nezajímá. Problém je v tom, že nás zvláště v poslední době již výchova dcery ani moc netěší. Je to taková zátěž, je to příliš intenzivní a nad naše síly.
Z mého pohledu je to hlavně tím, že máme nedostatek řádu, který by omezil dceřinu totální spotřebu našeho času a především času přítelkyně. Máme potíže vydobýt si čas pro sebe. Okamžitě, když se dcerce přestaneme věnovat, začne se shánět, kde jsme, a něco „potřebovat“.
Větší vazbu má na přítelkyni, a tak je pro ni pomalu problém se jít osprchovat nebo jít na záchod. Dcerka hned začne vyvádět, kde je máma, mne odmítá svým dětským způsobem (třeba říká, že jsem zloděj) a buď za přítelkyní stejně jde, nebo křičí.
Pokud má předem avizovaný řád, tak to poměrně jde – například máme dohodu, že když splní nějakou malou práci, dostane do kalendáře namalované srdíčko a pak si s ní dvacet minut hraju. Nicméně i tak je to vysilující a její hlídání zabírá 100 % času.
Přítelkyně, ke které se při konfliktu obvykle utíká, pak většinou ustupuje – říká, že je to pro ni snesitelnější než s ní bojovat. Dodnes třeba nosí dcera na noc plenky. Když neustoupíme, dcera se zcela vykolejí a je schopna třeba půl noci neusnout.
Víme, že je to věc, která vznikala více let, jinou cestou jsme však jít nedokázali. Za to vzít věc do „vlastních rukou“ (pravidla vynutit) se mi nechce přebírat zodpovědnost, asi by to ani nefungovalo. Spíše bych vycházel z pravidel, která již fungují. Jak z toho dál?
Honza, 55 let
Názor odborníka
Hezký den, Honzo,
děkuji za váš dotaz. Vnímám z něj velikou únavu a vcelku si i dovedu představit, z čeho pramení. Pětileté děti dovedou být vskutku urputné, obzvláště jedináčci, bez školky, s dnešním omezením kontaktů. Mnozí rodiče raději ustoupí, než aby se dítě čertilo. Pokud jste s dcerkou téměř neustále a nedá vám chvíli oddechu, není se co divit, že jste unaveni a její výchova vás moc netěší.
Zmiňujete plenky na noc, které dcerka již nepotřebuje, nicméně vyžaduje. Možná ze zvyku, možná se z toho již stal určitý boj o moc, kdo ví. Vezměme to jako příklad. Napíšu vám pár tipů, které mým klientům a známým zabraly:
- Plenky došly. Když plenky nebudou doma, nebude se dát nic dělat. Jemnější variantou je, že dítě vidí dopředu, že plenky docházejí: už jsou tu jen tři, už jen dvě poslední… a tak se může psychicky připravit na to, že dojdou. Na druhou stranu pětileté dítě je schopné vám je snadno připomenout v obchodě.
- Stud. Nemyslím, že byste měli dcerce vykládat, že by se měla za plenky stydět. Nicméně v nějaké jemnější formě by se této emoce využít dalo. Už proto, že pokud by se to dozvěděli její vrstevníci, jemní by pravděpodobně nebyli.
- Stará dobrá odměna. Je něco, po čem dcerka touží? Možná to je něco pro „velké“ holky. Možná by to mohla mít – kdyby ovšem byla velká. Velké holky pochopitelně nenosí plínky.
- Žádné fígle, žádné manipulace, žádné přemlouvání, ale stará dobrá rodičovská autorita: prostě plenkám odzvonilo. Scéna, křik a možná půl noci beze spánku. Další noc už se spát bude.
V každé rodině zabralo něco trochu jiného a u vás to bude možná něco ještě dalšího. Klíčové je vaše rozhodnutí. Pokud se rozhodnete, cestu jistě najdete. A tak je to i u řady dalších situací, do nichž se dostáváte: lezení přítelkyni do koupelny či na záchod a další dcerčiny neodkladné „potřeby“.
Dítě potřebuje hranice
Z hlediska vývoje dítěte není tak podstatné, kde si hranice nastavíte: zda za vámi dcerka bude chodit do koupelny, či nebude. Nějaké hranice by však mít měla. Měla by poznat, že není královnou, kolem které se vše točí.
Je skvělé, že vám některá pravidla fungují, máte nač navázat. Jako vhodné pravidlo lze například doporučit, že si neskáčeme do řeči. Pokud něco potřebuje, dobře, může vám to říci, ale je třeba, aby počkala, než domluvíte. Obecně by pětileté dítě již mělo zvládat určité omezení se, odložení uspokojení svých potřeb.
Můžete též dcerku motivovat, či po ní dokonce vyžadovat, aby chvíli vydržela být sama. Pro některé děti v jejím věku je to však hodně obtížné. Zpočátku může pomoci nějaký měřič času – pro děti, které ještě neumí hodiny, dobře funguje kuchyňská minutka či přesýpací hodiny. Začala bych na několika minutách a pokračovala k půlhodině. Zpočátku může pomoci drobná odměna, snažila bych se též vzbudit pocit hrdosti.
Nápomocné vám mohou být klasické pohádky, v nichž hrdinové a hrdinky obvykle překonávají sebe samé – svůj strach, svou netrpělivost, svou hamižnost… a právě to, že se překonají, je přivede ke štěstí.
Kromě nastavení hranic a pravidel bych přemýšlela též nad tím, kdo by vám mohl ulevit: její otec či nějaký další příbuzný? V budoucnu školka?
Jistě by též dcerce prospěla nějaká kamarádka. Kdybyste měli mezi přáteli rodinu s dítětem – ideálně holčičkou přibližně v témže věku, holky by si spolu pravděpodobně zalezly do pokojíčku a ani byste o nich nevěděli. A třeba byste pak mohli dokonce nechat dcerku zase někdy s kamarádkou a jejími rodiči. Vím, že dnešní doba není setkávání nakloněna, ale snad se již blýská na lepší časy.
Honzo, přeji vám, abyste měli pro sebe s přítelkyní již brzy k dispozici i čas bez dcerky a abyste si pak mohli více užívat čas s ní.
Pavla Koucká
