Dobrý den,
s přítelem jsme skoro 5 let. Nehádáme se, ale mám pocit, že naše cesty se rozcházejí.
2,5 roku jsme bydleli v domě s jeho rodiči a sourozenci, hledali jsme si něco vlastního, ale jemu se na nabídkách stále něco nelíbilo, až z něj nakonec vypadlo, že se ještě stěhovat nechce. Došla mi trpělivost a pronajala jsem si byt. Řekl, že všichni berou jako samozřejmost, že půjde se mnou, sice s tím nesouhlasí (vyhazování peněz), ale nenechá mě v tom. Chodí sem skoro jen přespat, občas tu něco udělá, ale radši chodí domů pomáhat v zemědělství.
Víc teď vidím, že máme málo společného – zájmy, cíle; nechápeme se (proč neřekl dřív, že se nechce stěhovat? x proč nechceš ještě pár let počkat? chci si už vést domácnost po svém x a co si tam můžeš dělat jinak?). Dřív jsem se snažila přizpůsobit, už mě to nebaví. Já co řeknu, to myslím vážně, on to tak ale nebere – sám jen něco plácne a za chvíli o tom neví, ale já ano. Nemám vůbec chuť na sex, on pořád.
Ptám se sama sebe, k čemu vlastně jeden druhého máme? Už „vyhoříváme“, nebo je to normální „vyprchání chemie“? Jak to „zachránit“, aby nám ten vztah něco dával? Nebo to už nemá smysl zachraňovat…? Děkuji moc za radu.
R. H.
Názor odborníka
Dobrý den a děkuji za důvěru.
Četla jsem váš dotaz několikrát a připadá mi, že vztah ochladl spíše z vaší strany. Z vašeho dotazu mi přijde, že jste si vztah představovala jinak. Vy chcete bydlet sama, bez jeho rodiny, váš přítel by raději ještě zůstal doma i s vámi. Pochopitelné u obou. Nakonec se partner zachoval tak, jak se od něj očekávalo, ale vy nejspíš stejně vnímáte určitý rozdíl v tom, kdyby to chtěl sám, než když to dělá kvůli vám (či tlaku okolí). Nemá smysl řešit, jak asi vidí váš vztah váš partner, možná byste se jej ale měla zeptat sama. Třeba budete překvapená. Některým lidem obecně trvá déle, než si zvyknou na nějakou novou situaci, nebo než se rozhodnout svá slova proměnit v činy. Nemusí to znamenat, že je váš přítel jen mluvka, který to nemysli vážně.
Co můžete udělat vy a má vztah vůbec cenu zachraňovat? Pokud se ptáte sama sebe, na co svého partnera máte, tak to normální podle mě není. Na druhou stranu to jde spravit. Je tu však jeden háček. A to je vaše vlastní chuť nebo nechuť změnám věnovat energii a opravdu se vztahu věnovat naplno.
Z dopisu mi přijde, že už jste unavená a vašeho partnera si moc nevážíte. Dokonce nemáte vůbec chuť na sex, takže vás ani nepřitahuje. Co s tím? Zamyslete se, kam se vytratila vaše touha po příteli jako muži, proč si jej najednou nevážíte, proč nedokážete akceptovat jeho postoj jako legitimní. Možná jsou teď mezi vámi nějaké nevyjasněné problémy a to vám brání v lepším vztahu. Pokud se navzájem nechápete, pak jsou vaše postoje k životu či budoucnosti buď natolik rozdílné, že opravdu nemáte nic společného (na čem jste ale stavěli těch 5 let?), nebo nechcete ani jeden ustupovat z pro vás důležitých (nebo i nedůležitých) věcí a to vás pak může stát jinak dobrý vztah, nebo se ze vztahu vytratila intimita, důvěra a potažmo láska a nepochopení pramení z nedostatku snahy o porozumění a nemá smysl v něm pokračovat.
Vztah se dá zachránit, pokud na něm budete oba opět pracovat a vycházet si vstříc. Malé každodenní pozornosti dělají vztah trvalým. Důležité je se teď rozhodnout, zda věnovat svou energii vztahu a jeho obnovení, nebo jej ukončit a hledat si nového partnera. Rozhodnutí je ve vašich rukách.
Hodně štěstí!
Radka Gottwaldová
