Potřebovala bych poradit. Vlastně ne já, ale mí rodiče by potřebovali poradit. Jsou spolu přes dvacet let a mají dvě děti – mne (23) a bratra (16), ale v posledních letech (v podstatě od té doby, co jsem na vysoké, ale nijak velkou váhu bych tomu nepřikládala) se dost hádají.
Nejsou spolu schopni vyjít, jsou na sebe permanentně naštvaní, a když přijedu občas k nim domů, je tam negativní atmosféra. Neustále si něco vyčítají, zesměšňují se, nejsou k sobě milí ani hodní, nesnaží se pomáhat si. Oba jsou dost tvrdohlaví, takže si samozřejmě myslí, že je na vině ten druhý z nich.
V jejich životech se toho za těch dvacet let dost změnilo – máma je dost zaneprázdněná a pracovně vytížená, často jezdí pryč na různá školení a služební cesty, kdežto táta podniká na malém městě a mámě často vyčítá, že není tolik doma. Každý se pohybuje v odlišné skupině lidí.
Sama nedokážu identifikovat, proč tento stav nastal. Přijde mi, že nad sebou zlomili hůl a už se ani trochu nesnaží udělat něco pro vztah. Přitom z doby, kdy jsem ještě bydlela doma, si je takto nepamatuji. Přišlo mi, že spolu rádi tráví čas a dobře spolu vychází.
Necítím se oprávněná jim dávat rady, co by měli dělat a zlepšovat, takže zatím do jejich sporů nijak nezasahuji. Myslíte si, že by nějaká rada z mojí strany pomohla? Nebo co by jim mohlo pomoct? Myslím, že by jim opravdu pomohla nějaká terapie, jenže to by si museli přiznat, že mají problém, a hlavně by ho museli chtít řešit společně.
Vůbec mi tato situace není příjemná – ne kvůli mně, ale kvůli jim samotným. Přijde mi, že si zbytečně kazí život, který by byl bez hádek daleko příjemnější a krásnější. Hlavně máma mi přijde poslední dobou dost nešťastná.
Erika, 23 let
Názor odborníka
Milá Eriko,
děkuji za důvěru a otevřenost se sdílením vašeho dotazu. Věřím, že to, co prožíváte, pro vás může být velmi těžké a stresující. Hádky či napětí mezi rodiči mají vždy velký dopad na děti, a to v jakémkoliv jejich věku. Je pochopitelné, že byste byla ráda, kdyby situace byla jiná, a je vidět, že do toho vkládáte spoustu energie.
Nejsme odpovědní za chování druhých
Nejprve bych ráda podtrhla, že – jak sama naznačujete – vy jako dcera nejste zodpovědná za to, co se mezi rodiči děje. Vaši rodiče si své chování a činy svobodně volí (i když jejich jednání a chování nemusí být vždy racionální). Tím pádem je těžké konkrétně na vaše otázky odpovídat, protože nám chybí z jejich strany spousta informací, a jak sama píšete, zasahovat do jejich situace může být vnímáno jako neoprávněné.
Hádka jako nepojmenovaný motiv
Dále bych ráda zmínila, že jejich hádky, napětí a vzájemné nehezké chování mohou mít spoustu důvodů. A proto věřte svým rodičům, že nějaký důvod hádat se mají. Hádka může být jakýsi nepojmenovaný motiv. V této fázi vztahu může být motivů spousta: od krize středního věku přes tzv. „syndrom prázdného hnízda“ po rekapitulaci života či změnu potřeb a očekávání od vztahu samotného.
Důležité pro ně tedy může být onen motiv najít. Ale musíte nechat na nich, jestli se rozhodnou ho hledat a pak s ním cokoli dělat. Obecným motivem této situace vypadající jako manželská krize může být touha po změně – po čemkoli. (Žijí ve stereotypu? Vadí jim konkrétní věci na druhém? Chybí jim něco?) Slova jako krize a změna nemusejí nutně znamenat konec a katastrofu, ale také mohou znamenat příležitost k rozvoji a růstu.
Sdělovat pocity
Jednu radu vám však ve vaší situaci mohu dát, a to je podpora ve vaší komunikaci směrem k rodičům. A to je vlastně to jediné a zároveň to nejlepší, co můžete dělat. Zkuste své pocity směrem k nim jasně vyjadřovat, například:
- Štve mě, že vždy, když přijedu domů, je tu negativní atmosféra a vy spolu nevycházíte.
- Zdá se mi, že už jste nad sebou zlomili hůl, bolí mě vás vidět se stále hádat.
- Přijdete mi oba nešťastní, nechcete s tím něco udělat? Život je přece moc fajn. Mrzí mne vás vidět neužívat si ho.
Dle mého názoru jim pomůžete právě tím, že k nim budete otevřená. Otevřenost (a zároveň jakási zpětná vazba) může vyvolat jejich vlastní reflexi, která může následně spustit další kroky k řešení situace. Jinými slovy si tímto mohou uvědomit, že „mají problém“. Snažte se být nestranná – čili nehodnotit a neodsuzovat.
Věřím, že občas může být těžké situace jen pozorovat a vyjadřovat své pocity k nim (čili nepřiklánět se k ani jednomu z nich, když např. slyšíte, že ten druhý prvního neprávem osočil). Pro vaše rodiče to však může být obrovská podpora. Respektujte jejich zodpovědnost, že situaci zvládnou.
Zde bych ještě ráda zmínila, že za zvládnutí situace může být považován i potenciální rozvod, který někdy může být pozitivním (i když bolestným) vyústěním dlouhodobé frustrující situace v rodině. Neměl by však být brán jako „útěk bez boje “ – čili jako první volba řešení při uvědomění si krize. Doufám však, že vaši rodiče krizi překlenou a potenciálně ji změní v onen růst.
Milá Eriko, počítejte však s tím, že ani pod vlivem otevřenosti vašich pocitů se situace nemusí vůbec změnit. Zde bych ráda odkázala na druhý odstavec – a tedy na to, že za štěstí svých rodičů nejste zodpovědná. Nestranností a otevřeností jim můžete ukázat mnoho, ale pomoci si mohou opravdu jen sami.
V podobných situacích bych páru doporučila návštěvu manželské poradny. Tyto služby mohou být bezplatné (např. Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy), popř. placené (viz Asociace manželských a rodinných poradců). Pokud však není tato rada přímo vyžádaná, neuchylovala bych se k ní. Pokud by se na vás jako dceru s prosbou o radu obrátili, lze jim toto doporučit.
Manželské poradenství může být i poměrně krátkodobá záležitost, která jim může pomoci ujasnit si, co za daných okolností vlastně chtějí. Věřím však, že k tomuto kroku se právě díky otevřenosti vašich pocitů mohou uchýlit sami od sebe (tedy bez vašeho vlastního doporučení).
Přeji vám hodně štěstí a síly,
srdečně
Kateřina Vlachynská
