Dobrý den, ani nevím čím začít.
Bylo pět let, když táta poprvé zmlátil moji matku, zmlátil ji přede mnou dvakrát, matka kvůli poranění byla i v nemocnici.Požádala o rozvod, který se vlekl přes 5 let, protože si otec vymýšlel samou lež, udával matku na soudy, napadal mou babičku.
Kvůli němu jsem musela podstoupit dva psychiatrické posudky, bylo to hrozné. Celé dětství mi nalhával, pomlouval matku, i její stranu, jen aby mě dostal do péče.
Táta se mi ozývá, ale já ho nechci ani vidět, nemohu mu odpustit, i když bych chtěla.
Nejvíc mě mrzí, že mi to až moc zasáhlo do povahy.
Nikomu nevěřím, mám strach ze zrady, chovám v sobě zlost. Chtěla bych mu odpustit a změnit můj přístup k lidem.
Prosím, poraďte jak.
Předem moc děkuji.
Elizabeth
Názor odborníka
Milá Elizabeth,
Jsem ráda, že jsi nám napsala, úplně chápu, že všechno, co dlouhodobě prožíváš, tě trápí a zanechává bolavé stopy.
Jsi od malička svědkem tvrdého domácího násilí. To je spojené s emocemi strachu, zklamání, úzkosti, obav o sebe i o život a zdraví matky, vzteku, smutku, nenávisti i zoufalství. Jednoznačně jde o opakované traumatické zážitky, které jsi navíc prožívala v prostředí domova mezi svými nejbližšími.
Domov má znamenat bezpečí a zázemí. Rodiče mají děti chránit a vytvářet jim právě ten bezpečný domov, kde jim nic nehrozí, kde vládne důvěra. Oba rodiče a to, jací jsou, se v průběhu života stává součástí identity dítěte, ovlivňuje jeho sebehodnocení, vnímání světa a lidí, chování, motivaci atd. Zkrátka vliv rodičů a jejich chování je pro vývoj dítěte klíčový. A stejně tak i vztah, jaký mají rodiče mezi sebou, je jakýmsi modelem vztahů pro dítě. Je tedy úplně pochopitelné, že se cítíš ve vztazích s lidmi nejistě a že k nim máš nedůvěru.
Stejně tak chápu, že máš v sobě vztek, máš na něj právo. Je to asi to nejhorší, když ten, kdo je nám nejbližší a milujeme ho, je zdrojem takového trápení.
To, že tátovi nemůžeš odpustit a že ho momentálně nemáš chuť vidět, je v tvé situaci úplně normální. Zároveň chápu i to, že ho máš stále ráda, je to tvůj rodič a na tom se nic nemění. Důležité je, jestli táta přiznal svou vinu a omluvil se ti, a také to, jak se chová teď, jestli stále očerňuje mámu a chová se k ní špatně. Bez toho se ti asi bude odpouštět jen těžko. A další velmi důležitá věc je, že to, jak se choval otec k mámě, určitě není tvoje chyba a vůbec to neznamená, že by tě neměl rád. Nejspíš je to všechno hlavně o něm a o tom, co jemu v životě chybí, s čím není spokojený a co neumí řešit jinak než agresí. Zkrátka důležité je, abys věděla, že to, co se dělo, nijak nesnižuje tvou hodnotu a neznamená to, že tak jak se choval otec, se budou chovat i ostatní.
Vím, že to není tak jednoduché začít důvěřovat a otci vše odpustit. To, co jsi zažívala, je opravdu drsná životní zkušenost a obdivuju to, že jsi doteď všechno zvládala sama. Jsem přesvědčená o tom, že nejvhodnější a nejrychlejší způsob, jak řešit následky, je s pomocí odborníka – psychologa, psychoterapeuta. Jde o proces, který nějakou dobu trvá a měl by tě při něm někdo doprovázet. Dlouhou dobu jsi zažívala traumatizující zážitky a ani teď nejsou vztahy ve vaší rodině v pořádku. Je nad síly každého v tvém věku a situaci toto zvládat sám. Terapeut by ti pomohl s praktickými radami, jak jednat v konkrétních situacích, s bolestivými vzpomínkami a pocity, které ti nejsou příjemné a komplikují ti život.
Nevím, jak je nastavená tvoje máma a jestli by tě v návštěvě odborníka podpořila, ale kdyby náhodou ne, pak existuje celá řada zařízení, kam můžeš jít i sama (pokud ti bylo 18, tak to není problém nikde). Odborníci, kteří tam pracují, už pomohli mnoha chlapcům a dívkám, kteří mají za sebou podobnou zkušenost a opravdu vědí, jak na to. Pokud nám napíšeš, ve kterém městě (či poblíž města) bydlíš, pošleme ti odkaz na místo, které můžeš navštívit.
Vím, že mnoho lidí má předsudek k návštěvě psychologa, ale věř mi, že nikdo z nich by toto sám nezvládl.
Moc ti přeju, abys prožila spokojený život a aby se ti podařilo vše překonat. Neboj se požádat o pomoc. Držím ti palce a věřím, že to zvládneš.
Zdraví Milena
