Přeji krásný den,
již delší dobu sleduji vaše stránky, a protože i mne na duši trápí pár neduhů, rozhodla jsem se, že vám napíši. Doufám, že to bude jeden z kroků vpřed.
Mým problémem jsou pocity selhání, neschopnosti, slabosti a zbytečnosti, protože jsem se asi nedokázala smířit se svým dětstvím, což beru jako své selhání. Když jsem chodila do školky, otec začal hrát automaty a rodiče se rozvedli. Ve druhé třídě si matka našla nového přítele.
Nevlastní otec byl despota, nejspíš zamilovaný do manželky svého bratra, a dával nám to všem najevo. Psychicky i fyzicky týral matku, bil i mě a sourozence. Matka to začala řešit několikaletým pitím, pokusy o sebevraždu, záchytky, hádky, bitky, policajti, léčení…
Nevlastnímu otci situace vyhovovala, měl ji pod palcem, rodinu to nezajímalo.
V pubertě se přidalo sexuální obtěžování od rodinného známého, vážně onemocněla babička a dvakrát se pokusila o sebevraždu. V mých osmnácti matka přestala pít a začal šílený rozvod. A do toho sourozenci zjistili rakovinu.
Jenže teď po dvou letech je to za mnou, ale asi mě to dohnalo a dávám si za vinu to, že já, která byla vždy ta opora, co držela všechny nad vodou a zvládala domácnost, školu, výchovu sourozenců a vše ututlat, si teď s něčím neporadím. Dávám si za vinu, že jsem „fňukna“, nejsem dost silná, dobrá a zbytečně si stěžuji. Mám pocit, že když se nedokáži vyrovnat s takovou banalitou, tak nikdy nic pořádného v životě nedokáži. Ale nechci se tomu poddat, chci situaci změnit!
Moc děkuji za radu a podporu!
Anna
Názor odborníka
Dobrý den, Anno,
na začátku bych vám chtěl poděkovat za vaši důvěru a upřímnost, se kterou nám píšete svůj dotaz. Pečlivě jsem si váš příběh přečetl a vnímám z něho velký smutek, strach a úzkost, ale na druhou stranu z něj sálá obrovská naděje, síla a odhodlání svoji situaci začít řešit. A toho si hrozně moc cením a chtěl bych vás za to ocenit, protože jste udělala velký krok dopředu.
Ve svém dotazu nám píšete o svých pocitech selhání, neschopnosti, slabosti a zbytečnosti, které souvisí s tím, co jste prožila v dětství. Dáváte si za vinu, že nejste dostatečně silná a dobrá. Žádáte nás o radu a podporu ve vaší situaci.
Ve svém příběhu často zmiňujete, že si dáváte za všechny problémy, které byly ve vaší rodině, vinu a cítíte pocit selhání a zbytečnosti. Chtěl bych vás podpořit v tom, že vaše vina to rozhodně není. Za problémy, které nastaly mezi vaším nevlastním otcem a matkou nenesete žádnou zodpovědnost. Vy jste se v tu chvíli stala obětí a zároveň zbraní, kterou používal k ochraně jak otec, tak matka. Tohle chování a zážitky, které jste prožila, nebyly správné. Máte právo se na ně zlobit.
V odborné psychologii se používá tzv. model trojúhelníku, kdy na každém vrcholu jsou tři postavy. Oběť – Kat – Zachránce. Jedná se o tři druhy rolí, komunikačně vztahových pozic či prožívaných vztahových zkušeností. Tyto role se různě přesouvají v komunikačním a vztahovém procesu podle dané situace. Mají vzájemnou závislost a dynamiku. Role oběti zahrnuje prožitky bezradnosti, bezmoci, pocit nespravedlnosti, nedostatku sebepodpory a potlačené zlosti. Je to taková křehká bytost, která je velmi lítostivá a nešťastná. Role kata obsahuje prožitky moci a touhu někoho ovládat, vychovávat, mít pravdu a kontrolovat. Zachránce potřebuje někomu pomáhat (kdo to potřebuje, především role oběti), dávat věci do pořádku a vše harmonizovat.
Podle svého příběhu si velmi snadno můžete dosadit, do jakých všech rolí jste se vy sama dostala, kde se nacházel váš otec, matka, sourozenci,ale i babička. V tomto modelu je velmi důležité si uvědomit, kde se právě nacházím, a vystoupit z tohoto vztahového trojúhelníku. Tento scénář může být velmi frustrující a vyčerpávající. Myslím si, že zde pramení vaše pocity selhání, zbytečnosti a neschopnosti, které právě prožíváte. Zkuste si sama pro sebe znovu projít všechny situace, které jste prožila za použití tohoto trojúhelníku. Pevně věřím, že naleznete mnoho odpovědí a zároveň obrovskou úlevu.
Ve svém dotazu píšete, že vždy jste byla pro všechny oporou. Já si říkám, zda i vy sama máte nějakou oporu, někoho, na koho se můžete spolehnout, s kým si můžete o vašich problémech a pocitech popovídat? Říkám si, že jste ve svém životě zažila velmi těžké chvíle a je velmi důležité o sebe v tomto směru pečovat. Je prokázáno, že když má člověk někoho blízkého, komu se může svěřit, velmi se mu uleví. Napadá mě, že se také můžete obrátit na nějakého odborníka, například psychologa nebo psychoterapeuta, se kterým můžete otevřeně mluvit o vašem životě. Někdy to může trvat delší dobu, než poznáte toho pravého, v tomto případě jich můžete vyzkoušet více a sama poznáte, který je pro vás ten pravý.
Držím vám palce na vaší cestě životem.
S pozdravem,
Filip Brož
