Nedokážu se smířit se svým dětstvím: Můžete se někomu svěřit? — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

monkey 16. 5. 2013 00:29 +7
Klišé "najděte si někoho, komu se můžete vyzpovídat", je ta nejhorší rada, jakou člověk může dostat. Přítel totiž v dobrém úmyslu radí, přitakává, někdy i odporuje, ale vždy s nevyslovenou touhou udržet si vaše přátelství. Jeho rady proto nutně vedou k sebeutvrzujícímu postoji, často podporují domněnku neřešitelných vnějších příčin a pod. Ne nadarmo je v mytologii a následně v pohádkách pro účely úlevy zmiňována třeba vrba. Neživý, nepodporující ani nevyvracející nástroj úlevy, přičemž skutečná úleva pak přijde z nečekané strany, když někdo uslyší, jak vrba vyřčené opakuje. Terapeut je jako vrba a zároveň ten, kdo její sdělení vyslyšel. Pravděpodobnost, že najdete přítele, který takovou roli zastane, je prakticky nulová. Okamžitá úleva u přítele - snad. Ale také následné "zabetonování" v dané situaci...
angy1 16. 5. 2013 07:27 +6 v reakci na monkey 16. 5. 2013 00:29
Nemyslím si, že vyzpovídání příteli by mělo mít za následek "zabetonování" stavu. V takovém případě by se nejednalo o přítele. Nadarmo se neříká: sdělená starost - poloviční starost. A kdokoliv jenom trochu rozumný či moudrý nedává nevyžádané rady, ale pouze vyposlechne a dá najevo účast a pochopení a případně nasměřuje dotyčného dále - manželská poradna, psycholog a současně upozorní na nebezpečí náruče chápavých sekt nebo jiných společenství.
Kristýna 16. 5. 2013 08:51 +8
Vrba, proč ne? Ale já osobně nevěřím, že to pomáhá. Možná krátkodobě (například jako alkohol). Nakonec člověk zjistí, že to musí vyřešit sám a nikdo jiný to za něho neudělá. Měla jste těžké dětství a musela jste toho hodně zvládnout. Možná jste byla takový držák a teď to na Vás padá. Myslím, že je to normální stav. Když je člověk konečně v klidu, tak ho dobíhají resty minulosti.
Dája 16. 5. 2013 10:33 +6
Aničko, za dětství nemůžete. Naopak jste v dobu, kterou jste měla věnovat sama sobě, věnovala spoustu energie pro jiné. Není divu, že teď zpětně na Vás všechno dolehlo. Lidé takhle prostě často fungují, tak to příroda zařídila. Měla jste špatný start, bylo to vůči Vám nefér, ale zpětně s tím nic dělat nejde.Za to, jak se bude Váš život vyvíjet dál, ale odpovědnost už nesete. Proto teď můžete být programově sobecká- v dobrém smyslu. Věnovat péči sobě, rozmyslet si, kam byste se v životě chtěla dostat, co byste k tomu nejvíc potřebovala, co Vám díky tomu nepodařenému startu nejvíc schází, kde by šlo začít s napravováním.. přesně s touhle prací by Vám mohl pomoct dobrý terapeut. Klidně teď nějakou dobu fňukejte,máte nárok, po tom všem.. emoce nepřicházejí bezdůvodně, můžete zkusit přijít na to, co se ve Vás přesně děje, co je Vám líto, co byste potřebovala. Od toho se dá "odpíchnout" do budoucna. A nikde není řečeno, že byste měla být Vy ta nejsilnější. Předpokládám, že ostatní členové rodiny jsou také už (alespoň někteří) dospělí. Nejvíc jim stejně prospěje, když ponesou za svoje životy svoji odpovědnost ( tím myslím především Vaši matku).
Janajkka 16. 5. 2013 10:33 +6
Taky si myslím, že najít si přítele nebo kamarádku, s kterou by si Anna rozuměla a které by se mohla se svou úzkostí svěřit je dobrá rada. Mám podobné dětství a dodnes jsem to nerozchodila, sice jsem už v "bezpečí", ale minulost v mé hlavě mi komplikuje přítomnost. Mám kamarádku, které se můžu svěřit a tím, jak se jí svěřuji s tím, co mě trápí, si sama v hlavě danou situaci analyzuji a obě pak následně přicházíme na jádro problému nebo případně mi pomáhá se na situaci podívat jinak. Nemyslím, že by tohle vedlo k zabetonování, sice se to stalo v dětství, kdy to opravdu byly hlavně vnější vlivy, ale v současné době z toho vznikly vnitřní vlivy, já o tom vím a z dopisu Anny mi též vyplývá, že ona to ví. Její zasažené a zraněné já se jen potřebuje vyrovnat s tím, co se jí stalo, a znovu se dostat do stavu "já nejsem ta špatná, neschopná, vinna" a pochopit, co jí tahle minulost přinesla do života. Anno, moc Vám držím palce, tahle cesta není jednoduchá, ale vy to zvládnete :)
Lukáš Snášel 16. 5. 2013 11:04 +5 v reakci na monkey 16. 5. 2013 00:29
Tak mám pocit, že jste toho správného Přítele ještě nepoznala, jinak byste takto negativně mluvit nemohla.
monkey 16. 5. 2013 18:53 +3 v reakci na angy1 16. 5. 2013 07:27
"Nulová šance" je asi příliš silné, ale ono nejde ani tak o kvalitu přítele, jako o princip přátelství. Přátelé jsou většinou naladěni na podobnou vlnu jako my, podobně přemýšlí a vnímají. Když nás něco rozhořčí nebo zklame (úředník, partner...), je pravděpodobné, že přítel naše pocity bude sdílet (a asi by dlouho přítelem nezůstal, kdyby každou naši emoci popíral a nesdílel, případně nechápal). "No jo, Máňo, to je fakt, já tuhle taky..." - to patří k hovorové klasice. Problém je, že právě náš potvrzovaný pohled bývá jednou z příčin našeho problému - proto mluvím o zabetonování, respektive posílení stanoviska, které neumožňuje cestu ven. Vnímavých lidí, kteří jen naslouchají a v ideálním případě dokáží inspirovat k širšímu uvědomění, než jakého bychom byli sami schopni, je možná 10 do sta. "Sdělená bolest - poloviční bolest" - i to přísloví moudře zdůrazňuje pouze "sdělování", nikoli "popovídání si". A praobraz je i v mytologii, potažmo v pohádkách. Jednak ta vrba a jednak ti, kdo dokázali poradit, aby člověk našel nový směr. Zpravidla to byl pohádkový dědeček nebo podobná neskutečná postava, někdy i vysloveně nepřítel - třeba nebezpečná ježibaba. Přítele jako rádce si v mýtech nevybavuji. Nicméně - to samozřejmě neplatí pro "popovídání si" v situaci, která nevyžaduje nalezení "nového směru". "Dobrý přítel" v běžném smyslu, to je jistě perfektní, jenže přátelství nebývá živnou půdou pro vyřešení hlubších problémů.
Petr Sakař 16. 5. 2013 20:41 +8
Anno, přidávám se ke všem ostatním diskutujícím. Zažila jste a vydržela jste nepřestavitelně mnoho, a tak není div, že se nyní cítíte vyčerpaná. Naprosto nepochybuji, že jste silná, jenže nikdo nedokáže být silný každý den po několik roků. Zasloužíte si odpočinek a pomoc. Dopřejte si je, prosím. Tipů, jak to udělat už máte v diskuzi několik. S pozdravem Petr Sakař
Jana 16. 5. 2013 21:42 +15
Zdravím Vás Anno, ráda bych sdílela svou osobní zkušenost s traumatizací v dětství, byť si samozřejmě uvědomuji, že Vaše cesta "ven" může být jiná... Myslím, že není lehké se někomu svěřit, jsou to těžká témata (a u Vás obvzlášť) a člověk byl zvyklý je v sobě držet, aby nikdo nic nepoznal. Toho nevyřčeného je hodně a byť jsem blízké přátele vždy měla, nechtěla jsem je tím zatížit... Svou roli hrají i stud a pocity viny, byť se mohou zdát neopodstatněné. Dlouho jsem pokládala celé dětství za "překročené", nechtěla jsem se k ničemu vracet. Uzavřená kapitola. Jenže se mi ta témata vracela - ve snech, v nepřiměřených reakcích těla, v současných vztazích. Stále jsem dávala přednost vyhýbání se tomu, až přišla opravdová krize a vše doslova vylétlo ven i s úroky. Bylo to těžké období. Trauma je jako železná koule u nohy, produkuje spoustu limitů, je zdrojem nepříjemných pocitů, požírá energii. Tak jsem se k tomu snažila postavit čelem a šla do terapie. "Přijetí" je dlouhodobý proces, hodně nabitý emocemi, pro mě bylo/je asi nejtěžší projevit smutek. Zažila jste hodně smutného a je na místě být smutná (nejste "fňukna"). Bohužel asi tím bojem o "přežití" je člověk velmi tvrdý k sám k sobě, má pocit, že musí zvládnout všechno, má obavy projevit slabost a důvěřovat druhým také není samozřejmé. Je zvyklý všechno si vyřešit sám. Sama jsem z toho ale cestu ven nenašla. Je dobré mít podporu člověka, který vám je nakloněn a je odborně způsobilý.
Jana 16. 5. 2013 21:47 +4 v reakci na Jana 16. 5. 2013 21:42
II) Dnes se na terapii dívám jako na proces zrání, ve kterém hraje roli i vyrovnání se s vlastní minulostí. Moc Vám držím palce, cítím z Vás velkou sílu s tím pohnout. Buďte k sobě laskavá, zkuste vyhovět svým vnitřním přáním a potřebám... Zasloužíte si to.
martina 16. 5. 2013 23:08 v reakci na angy1 16. 5. 2013 07:27
so zverovanim sa je to niekedy tazke, niekto je natolko zvyknuty riesit, dusit v sebe vsetko, ze to zo seba von nedostane, ani sebalepsiemu priatelovi nieto psychologovi
Ulka 17. 5. 2013 22:36 v reakci na monkey 16. 5. 2013 18:53
monkey, přítelův nezdar Vás nastartuje makat na tom, abyste mu nějak pomohl - třeba jen pohlídal děti, bude-li to k něčemu dobré. Samozřejmě půdou pro to je sdílení na podobné vlně, jak píšete. O to lépe si pak umíte představit cestu ven, protože svého přítele dobře znáte. A můžete mu ji nastínit, společně s ním o ní přemýšlet a pak ho nakopnout, přemýšlíte-li už dlouho. Vnímám silné přátelství právě jako posun od vrby k akci, ať to zní jakkoli blbě.
monkey 20. 5. 2013 19:35 +1 v reakci na Ulka 17. 5. 2013 22:36
Pohlídat dítě? To je perfektní. Stejně tak každá praktická pomoc přítele. Ale přesně to, co zmiňujete jako důvod, proč přítel může pomoci hlubší problém řešit, považuji za nebezpečí, vyplývajícíprávě z přátelské pomoci. Podobné naladění znamená i podobné scénáře. Přitom řešení hlubších problémů často spočívá ve vystoupení z nějakého špatného scénáře. Máme-li špatný scénář a podobně naladěného přítele, nastartuje nás k řešení v rámci takového scénáře ("zabetonování"...). Máte přítele, který na vaše slova o vašich dětech "já ty hajzlíky nenávidím" bude moudře mlčet a pohledem vás ujišťovat, že můžete svůj cit hlouběji prožít? Je váš přítel schopen nenotovat si s vámi o zlotřilosti manžela a nechat vás projít všemi souvisejícími pocity, aniž by vás v některých utvrzoval? Pak jo, fajn, máte onoho výjimečného přítele, který pomůže. Jenže těch je jako šafránu (protože moudrých lidí je jako šafránu). Mnohem častěji je přítel tím, kdo potvrdí, že nevěrný manžel je ... (něco nepublikovatelného), případně že vaše nevěra je navýsost logická, že děti "mají geny po něm a není se co divit", v méně klíčových problémech třeba že ti úředníci jsou strašní, je za všechno může pracovní přetížení atd. Přátelé zpravidla potvrzují naše postoje, protože učelem přátelské komunikace je vyjadřování "jasně, jsem s tebou", přičemž je skoro jedno, jaký je praktický obsah slov, kterými to dáváme najevo...
Ulka 20. 5. 2013 19:53 v reakci na monkey 20. 5. 2013 19:35
Máme asi s přátelstvím odlišnou zkušenost - jistěže většina přátel s Vámi notuje na Vaší vlně, ale tyhle "kamarády" jsem na mysli neměla. Žiji přátelství, kde si nenotujeme. Jsme asi obě ten šafrán jedna pro druhou, proto jsem Vám musela oponovat. Nenapadlo mne však, že by účelem přátelství bylo potvrzování toho "jasně, jsem s tebou". Trošku bych si to dovolila poopravit dle mého vnímání (a neříkám, že to moje je správné): "Jasně, máš mne tu od toho, abychom se podívali, co děláš blbě a co s tím můžeš ještě udělat."
Lenka 5. 12. 2013 23:54 +2 v reakci na Jana 16. 5. 2013 21:42
Dobrý den, tak na internetu hledám odpověď, na to, jak se vyrovnat s minulostí. Bohužel jsem v tom vztahovém trojúhelníku nenašla. Jak se vyrovnat s tím, že jsem byla já oběť, můj bratr v první řadě oběť, ale pak i kat, matka kat (ale oběť své nemoci) a otec oběť, měl být zachránce, ale vykašlal se na nás. Teď už jsem sice někde jinde. Sama mám nyní manžela a dvě děti, ale čím jsem starší, tak víc přemýšlím nad tím, jak mi to mohli udělat. Vztek necítím, jen nad tím často přemýšlím a pořád si říkám, jak mi tohle mohli udělat, že já bych svým dětem tohle nikdy neudělala. A kolikrát si i říkám, jak s tím vůbec můžu žít.
monkey 6. 12. 2013 00:27 v reakci na Lenka 5. 12. 2013 23:54
Na internetu odpověď nedostanete. Ale možná - teď spoléhám na svoji intuici, protože nějaké přiblížení vašeho problému může zprostředkovat mnoho knih a mě napadla zrovna jedna - zkuste tuším Janova a jeho Prvotní výkřik. Je to sice dost kontroverzní autor a odbornou komunitou spíš odmítaný, ale najdete tam mnoho výpovědí lidí, kteří se s problematickým vztahem k rodičům vyrovnávali. Bez ohledu na Janovovu(?) teorii je tam poměrně jasný akcent na fáze prožitku vzteku i bolesti, což jsou dobrá vodítka. Racionální uchopení problému je až následné a to podle mé zkušenosti funguje. Případně další kniha s inspirativními příběhy - Kamila Ženatá: Obrazy z nevědomí. A ta je možná lepší, nekonstruuje žádnou novou teorii a výpovědi lidí mohou být inspirativní. Nikde ovšem nenajdete "vysvětlení" - to už je jen a jen na vás.
monkey 6. 12. 2013 00:45 +2 v reakci na Ulka 20. 5. 2013 19:53
Po hodně dlouhé době: No, myslím, že role přítele je opravdu jiná. A je stabilní již po tisíce let. Přátelství má své hodnoty a do nich patří zejména soulad. Nadhled a moudrost náleží spíš roli učitele nebo třeba pohádkovému dědečkovi, symbolicky třeba starci, kterému dáte kus chleba a on vám sdělí cosi objevného. Jsou to dvě zcela rozdílné, byť stejně potřebné role. Učitel nikdy nebude váš přítel. A obávám se, že přítel nikdy nebude učitelem v tomto symbolické smyslu. Samozřejmě - skvělý přítel dokáže nepřitakávat. Jenže je to jiná kvalita vztahu. Podívejte se na pohádky, které odrážejí prastarou symboliku. Takové to AHA, jakési prozření, vždycky zprostředkuje "pohádkový dědeček", zatímco přítel spíš pomáhá v souladu s vůlí toho, s kým se přátelí. Role terapeuta mi připadá mnohem podobnější pohádkovému dědečkovi. Pomůže člověku objevit jeho vlastní a přitom nový pohled. Ale nikdy nebude přítelem. Nebo by aspoň neměl být.