Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Nefunkční vztah rodičů: Zkuste otevřít dialog a dát najevo své pocity.

15. 5. 2014

Dobrý den,

jde o vztah mých rodičů. Jsou svoji 18 let a za celý ten čas si nepamatuji, že by si řekli „miluji tě“. Přísahám, že nikdy. 

Nevydrží spolu v jedné místnosti, nebaví se, dokonce na sebe už ani nekřičí – občas je doma až děsivé ticho. Máma byla kdysi neskutečná negativistka, utrápená vztahem, který nikam nevede. Změnila se. Je na ní stále vidět úsměv, i když jde situace stále k horšímu.

Můj otec je velmi šikovný a rozumný, ale jak mu Bůh nadělil inteligence, tak po té citové stránce… Bože, já ani nevím, jestli má vůbec srdce. Ale jako otec byl skvělý, dokud jsem nezačala používat vlastní rozum.

Otec se po inteligenční i lidské stránce vzdaluje. Po dobu, kdy jsme stavěli dům (4 roky), se jeho hygienické návyky dost snížily. Zato jeho stravovací návyky přesahují maximum. Ani nevím, kdy naposledy přišel z práce před devátou, nebo dostal přiměřenou výplatu. Je náladový, hodně pije (podle mě je to ožrala), je nervózní, nevnímá vůbec nic, co říkáme, je příšerně urážlivý a slovo milovat už mu nic neříká.

Vím, že se rodiče jednoho dne rozvedou, možná už brzo. Ale vzhledem k tomu, že jsem si já jediná z rodiny řekla, že to s ním nikdy nevzdám, prosím vás o radu. Jak pomoct čtyřicetiletému chlapovi, co ztratil pojem o tom, co znamená dát životu smysl?

Betka

Názor odborníka


Dobrý den, Betko,

při čtení vašeho dotazu mi jako první blesklo hlavou, že si skutečně vážím toho, že v současné situaci myslíte na to, jak pomoci svému otci. Je znát, že situaci v rodině citlivě vnímáte a uvědomujete si její tíživost, včetně pravděpodobného rozvodu rodičů. Říkám si, že to vše pro vás asi není vůbec lehké a myslím na to, jak se v tom cítíte vy.

Vím, že váš dotaz směřuje na vztah rodičů pomoc vašemu otci, a že na sebe samu se mě v této chvíli neptáte. Respektuji, přesto se v závěrečné části odpovědi dotknu i témat souvisejících s vámi. I proto, že myslím, že v kontextu vašeho problému to má svou roli.

Mluvte s rodiči o tom, jak se cítíte

Píšete, že ve vztahu rodičů chybí a vždycky chyběly projevy lásky a že se z konfliktů postupně stalo mlčení a vyhýbání. Že vnímáte otcovo postupné vzdalování se, problémy v komunikaci, problém s alkoholem a pravděpodobně potíže s projevováním citů a vřelosti (snad tak dobře chápu vaši poznámku o tom, zda má vůbec srdce). Připadá mi fajn, že umíte i tak ocenit jeho dobré stránky a chcete se mu přiblížit, pomoct mu a „nevzdat to s ním“, i když to ostatní vzdali. Z vašeho popisu vysvítá, že současné chování vašeho otce asi navazuje na pro něj dlouhodobě náročnou životní situaci – problémy v partnerství, stavba domu. To, jak otce popisujete, ve mně evokuje velké vyčerpání, smutek a stres. Umím si představit, že na (byť zcela oprávněné!) výčitky a pobídky ostatních se v takové pozici reaguje těžko.

V první řadě mě napadla otázka – vědí rodiče, jak se cítíte? Vědí, jak vnímáte, co se u vás doma děje, vaši obavu o otce? Zkoušela jste o tom s nimi mluvit? Chápu, že s tátou je to asi dost obtížné, píšete, že nevnímá nic z toho, co mu říkáte. 

Situace by měla být pro všechny čitelná

Píšete, že máma se v poslední době změnila a nechová se v souladu se situací doma. Nepíšete, co za tím je, jestli víte, jak si toto její chování vykládat, což mě přivádí k další otázce – můžete se o tom, co se doma děje bavit alespoň s ní? Dalo by se s ní mluvit i o vaší obavě o tátu, o tom, že máte pocit, že to s ním všichni vzdali, máte o něj strach a chtěla byste mu pomoct?

Přeci jen, i když jsou mezi rodiči konflikty a jsou v partnersky nelehké situaci, v jejich společném zájmu jsou stále děti (tedy vy a případně vaši sourozenci, jestli nějaké máte). A to i když už jsou skoro dospělé. Někdy si ale ve víru svých vlastních problémů neuvědomují, co všechno jejich děti vnímají a jak. A je dobré – pokud je to možné – jim to dát vědět. Zkusit otevřený rozhovor s jedním nebo oběma, nebo třeba dopis (některé věci se snáze předávají a vstřebávají psanou formou). 

Jde i o to, aby pro všechny zúčastněné byla situace čitelná – protože co je nečitelné, často vyvolává obavy a úzkost. Zkuste se zamyslet, co byste komu z nich chtěla říct a sepsat si to, pro začátek třeba i jen sama pro sebe. Je možné, že kdyby váš otec věděl, jak moc vám na něm záleží, jak celou situaci vnímáte a že stojíte při něm, byla by to pro něj pobídka ke změně. 

Pokuste se najít i jiné spojence

Napadá mě – pokud by nešlo řešit situaci s mámou,  je možné najít si v téhle věci jiné spojence, třeba otcovy rodiče (nevím, jestli je to možné a jaké případně mezi nimi a otcem panují vztahy)? Mít dospělého spojence z rodiny by mohlo být fajn nejen proto, abyste na to nebyla sama. Jde také o to, že z pozice dítěte je těžké dospělému skutečně pomoci (málokterý dospělý si takto pomoci „nechá“), a nabízí se otázka, zda je to pro obě strany vůbec dobré kvůli narušení přirozené rovnováhy vztahu dítě-rodič. Pokud o tom nemůžete mluvit s někým z rodiny, co třeba někdo z přátelského okruhu vašeho otce, někdo, komu důvěřujete a mohla byste mu zkusit situaci popsat a požádat o pomoc?

Z vašeho popisu situace se jeví, že váš otec by nejspíš ve své situaci měl prospěch z nějaké formy odborné pomoci. Nicméně těžko nutit dospělého člověka k takovému kroku, zvlášť, pokud mu tento způsob řešení problémů třeba není blízký. Myslím, že tato možnost by se měla objevit na stole ve chvíli, kdy by se podařilo navázat otevřenou komunikaci o tom, co se děje a nejspíš by bylo lepší, kdyby vzešla od jiného dospělého, kterému váš otec důvěřuje. 

Neklaďte si situaci za vinu a myslete i na sebe

Pokud bych to měla shrnout – myslím si, že ve vaší situaci bude nejlepší zkusit s oběma rodiči otevřeně mluvit o tom, jak na vás celá situace působí a jak se v ní cítíte. Dát otci najevo podporu a to, že ho máte ráda a nemáte v úmyslu se k němu otočit zády, ale také to, jak na vás jeho současné chování působí a že je pro vás důležité, aby se změnilo. Neklaďte si za vinu, pokud se i přes všechnu snahu výsledek nedostaví – ve vašem věku nemáte zodpovědnost za svého otce (za žádného z rodičů, a už vůbec ne za jejich vztah) a máte jen omezené prostředky k tomu, abyste mu pomohla změnit jeho postoj k životu. Už jen to, že za ním v této situaci stojíte a dáte to najevo může změnit mnohé.

Betko, co vnímám jako velmi důležité je také to, jak se cítíte vy sama. Nejen váš otec je v náročné situaci, a všechno, co jste popsala – problematický vztah rodičů, stavba domu, hrozba rozvodu – se týká i vás. Ráda bych proto zdůraznila důležitost nejen (už zmíněné) otevřené komunikace s rodiči, ale obecně to, abyste zkusila také myslet na sebe. Odkud čerpáte sílu vy? Co vám dělá radost? Kdo je vám oporou? Z vašeho dotazu nevím, zda potřebnou oporu máte a jen doufám, že ano. Pokud byste se cítila v úzkých, nebojte se o pomoc a oporu říct (ať už ve svém okolí, nebo od některého z odborníků) – máte na to při tom všem, co se okolo vás děje, plné právo.

Přeji vám hodně sil a štěstí.

Alena Černá

Diskuse 0

Alena Černá

Psycholožka, psychoterapeutka

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.