Dobrý den,
jsem ze svých myšlenek zoufalá. Otěhotnění bylo neplánované, ale velmi chtěné. S přítelem jsme několik let. A jsme (byli jsme) šťastni. Ale mé dítě mi bere radost ze života.
Pořád jen brečí, sám si nedokáže hrát, usínat, ležet. A to už od narození. Teď je mu rok a já ho nemůžu dát z ruky! Měla jsem být bezdětná, protože mateřství nezvládám. Mám takovou chuť utéct. Utéct pryč od něj. A znovu žít bezstarostný a klidný život. Co mám dělat?
Napadají mě i myšlenky, že si udělám něco, kvůli čemu bude nutná dlouhá, několikatýdenní hospitalizace v nemocnici. Bojím se, abych časem nezačala přemýšlet o něčem horším…
Každý den trpím a jen čekám, kdy opravdu uteču, nebo si něco udělám. Neměla jsem se stát matkou. Za psychologem nemám odvahu jít. Nedokázala bych se mu přímo svěřit a hlavně nemám hlídání a možná i peníze.
Děkuji velmi za pomoc.
nematka
Názor odborníka
Dobrý den,
moc vám děkuji za vaše psaní. Myslím, že musí stát hodně sil svěřit se s takovým trápením. Zároveň vám chci napsat, že určitě nejste sama, koho trápí podobné pocity. Píšete o pocitu, že mateřství nezvládáte, vidíte dítě jako velkou zátěž, která vám bere radost ze života. Napadají vás dokonce myšlenky na to, něco si udělat.
Jsem ráda, že o tom píšete, protože to beru jako krok k tomu, něco změnit. Představuju si, že se asi hodně trápíte, a je mi to moc líto.
Myslím, že vaše pocity je potřeba brát vážně. Je docela možné, že trpíte poporodní depresí. To je stav, který se může rozvinout po narození dítěte. Mírné výkyvy nálad, tzv. babyblues, jsou normální a častý emoční problém, který je způsoben hlavně vlivem hormonálních změn. Může se však vlivem dalších okolností rozvinout až do poporodní deprese, která se projevuje podobnými prožitky, jako popisujete. Neznamená to, že by matka neměla své dítě ráda nebo by péči o něj nezvládala. Přesto však může mít pocity selhání, sociální izolace, ztráty zájmu a potěšení, vzteku. Může mít přání od všeho utéct, ublížit sobě nebo dítěti.
Doporučuju vám, abyste své pocity nepodcenila a neostýchala se o nich mluvit. Nejlépe s odborníkem – psychologem, psychoterapeutem nebo možná i psychiatrem. Jsou kliničtí psychologové, kteří pracují na pojišťovny.
Na vašem místě bych uvažovala i o lécích. V tomto případě by pravděpodobně šlo o antidepresiva. To už ale musí posoudit lékař, psychiatr. Znovu chci zdůraznit, že nejde o něco, za co byste se měla stydět, podobná situace může potkat každou ženu.
Ještě přemýšlím nad tím, co můžete ve svém životě změnit, aby se vám žilo lépe. Píšete, že to hlavní, co vás trápí je nepřetržitá péče o dítě. Píšete, že jej nemůžete dát z ruky. Dovedu si představit, že je to vyčerpávající. Napadá mne, zda opravdu není jiná možnost, jak mít chvíli pro sebe, než to, že byste byla v nemocnici.
Věřím, že dítě i vy byste zvládli, kdyby o něj pečoval chvíli někdo jiný. Záleží samozřejmě na tom, jestli ještě kojíte. Ale i tak, váš psychický stav mi v tuto chvíli připadá důležitější. Doporučuji vám tedy překonat případný pláč a špatný pocit z toho, že dítě opouštíte, a udělat si alespoň jeden den volno. Dělejte v tom dni věci, které se pokud možno vůbec mateřství netýkají. To znamená žádný úklid, žádné nakupování věcí pro dítě…
Také se zamýšlím nad vaším vztahem k partnerovi. Můžete s ním o svých pocitech mluvit? Může vám v tom nějak pomoci? Jak on zvládá svou otcovskou roli?
Věřím vám, že vše zvládnete a budete moci na mateřství vidět i ty hezké věci, moc vám to přeju!
Jana Brzkovská
