Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Nepochopení po mé autonehodě: Některé reakce okolí prostě neovlivníme.

29. 3. 2012

Dobrý den,

před pár týdny jsem měla vážnou autonehodu, bylo osm hodin večer, tma a do cesty mi vběhl pes. Moje reakce byla myslím stejná, co by udělal každý na mém místě. Začala jsem brzdit a stočila volant. Bohužel to bylo v zatáčce a já nabourala v protisměru do stromu. Kolem projížděla auta, myslím, že zastavilo až páté z nich.

Vše z nehody si pamatuji. Hasiči mě vyprošťovali skoro hodinu a půl a nakonec jsem byla transportována vrtulníkem do nemocnice. Auto bylo celé našrot a já jsem jak zázrakem přežila. Žádné šití, ani zlomenina, prostě zázrak. Ze začátku jsem necítila nohu, myslela jsem, že jsem ochrnutá, bylo to příšerné, ale po týdnu jsem ji docela rozhýbala.

Když jsem poté byla na policii u výslechu, byla jsem v šoku. Dostala jsem pokutu, že jsem to zvíře nesrazila. Kdyby ano, žádnou mi nedají. Chtělo se mi brečet i nadávat současně, je to tak hrozně nespravedlivé. Nejvíce mě však trápí chování okolí. Někdo se ke mně chová, jako kdybych byla snad invalida, jiní na mě koukají skrz prsty.

Když jsem před týdnem sedla za volant, lidem div nevypadly oči z důlku, autu se vyhýbali obloukem. Dávají to za vinu mně, mému věku. Nikoho nezajímá, co si myslím já. Ten náraz se mi opakuje v hlavě každým dnem, ten den ve mně něco zemřelo. Připadám si, jako kdybych ztratila duši. Nemůžu za tu nehodu, mohlo se to stát komukoliv, ale stalo se to právě mě a užírá mě to. Vadí mi, když se o tom lidé baví a zlehčují to.

Jak se z tohoto bludného kruhu, ve kterém se nacházím, dostanu? Děkuji za odpověď.

Renata

Názor odborníka


Dobrý den, Renato,

jako první vám chci říci, že jsem ráda, že jste v pořádku, jste zdravá a vše dobře dopadlo. Píšete, že jste měla vážnou autonehodu, při které se naštěstí vám ani nikomu jinému nic nestalo. Přesto se od té doby trápíte. Z vašeho dotazu je patrné, že jste nešťastná z reakcí vašeho okolí, jak se na vás dívají, co si o vás myslí. Není bohužel zcela zřejmé, jaké okolí máte na mysli. Vaši rodinu a blízké? Známé a přátele? Kolemjdoucí na ulici?

Také v dotazu více nespecifikujete jejich možné obavy. Obávají se snad, že si ublížíte, a mají o vás strach? Nebo mají strach z vás a nedůvěřují vašemu řízení? Z vašeho dopisu také bohužel není patrné, zda tak reagují všichni nebo je zde také někdo, kdo vás podporuje v řízení auta a máte v něm oporu?

Zdá se mi, že váš problém s nehodou převálcoval zcela jiný větší problém. Je patrné, že vám velmi záleží na tom, aby vás okolí tolerovalo, dávalo vám prostor vyjádřit také své myšlenky. To je přirozené, každý chceme uplatit ve světě kus sebe a být od druhých respektováni. Ač to nepíšete přímo, z vašeho psaní se zdá, že okolí kritizuje váš věk a řidičské zkušenosti. Věřím, že je nepříjemné, když jsou vaše schopnosti a dovednosti ostatními sráženy a okolí nechce slyšet váš názor a vaši verzi příběhu. Věřím ale, že tyto pochopnosti s časem a vaší řidičskou zkušeností pominou a okolí vám jako řidičce začne věřit.

Otázkou je, zda máte pocit, že vás okolí nerespektuje jako řidičku či obecně dostatečně nepřijímá váš názor? Řekla byste, že už vás vaše okolí netolerovalo již dříve před autonehodou? Máte již dlouho pocit, že na vás lidé koukají skrz prsty nebo je nezajímají vaše myšlenky?

Pokud by se tento problém objevil až s autonehodou, považovala bych to za přirozené. Lidé mohou mít o vás tak brzy po nehodě strach a mohou mít také nedůvěru k vašemu řízení. Pokuste se si na tyto dotazy odpovědět. Pak ještě zbývá si odpovědět, zda je to z vaší strany přehnané a potřebujete větší podporu a pochopení svého okolí nebo se tak skutečně děje a vaše okolí vám z nějakého důvodu skutečně nevěří. Jako další by mě napadl dotaz – baví se o tom vaše okolí skutečně tak moc? Nebo se vy na problém hodně soustředíte a jste již přecitlivělá na jakékoliv hovory o něm?

Pokud vás hovory o tom, co se stalo, tolik trápí, doporučila bych vám zkusit o tom se svými blízkými promluvit. Možná si ani neuvědomují, jak citlivé pro vás toto téma je. Stojí za to, pokusit se každému, na kom vám záleží, mezi čtyřma očima a v dostatečném klidu i prostoru pro vážnost situace, vysvětlit, co cítíte a co byste od něj v tuto chvíli potřebovala. Pokud o nehodě již nechcete hovořit, sdělte to také klidně ale důrazně svému okolí. Byla to vaše autonehoda a vy byste měla mít právo kdykoli zastavit debaty o nehodě a toto téma pro ostatní již uzavřít.

Současně musíte počítat s tím, že pochopení pro to možná budou mít vaši blízcí, kterým na vás záleží. Nemůžeme ale čekat, že i širší okolí bude mluvit jen o tom, co mu my povolíme a že všichni okolo se budou chovat tak, jak my chceme. V tomto případě nám často nezbývá nic jiného než být takzvaně nad věcí. 

Závažnějším problémem, než první část dotazu ohledně nedůvěry, se mi zdá druhé téma dotazu a to opakující se traumatický zážitek z nehody. Závažnější by tedy bylo, pokud by se téma neuzavřelo ve vás samé (nikoliv v okolí). Může to být projev posttraumatické stresové poruchy, která může nastat po traumatickém zážitku, jakou je třeba autonehoda. Po takovém silném nepříjemném zážitku může člověk začít cítit různé pocity, které předtím neznal nebo nepociťoval. Může mezi ně patřit například pocit nepochopení okolím, osamělost, zmatek, úzkost či strach, naštvaní, pocity nespravedlnosti, ale mohou se objevit i emoce jiné.

Jedná se o naprosto přirozenou a normální reakci člověka na nějakou nenormální situaci, která člověku způsobila šok. Pokud by ve vás tyto zážitky přetrvávaly, doporučuji obrátit se na služby psychoterapeuta či psychologa, aby vám pomohl se s traumatem vyrovnat.

Závěrem bych ráda reagovala na část vaši věty, kde píšete, že v ten den, kdy jste měla autonehodu, ve vás něco zemřelo, jako kdybyste jste ztratila duši. Vybavuji si v té souvislosti též větu výše ve vašem dopise, kde vysvětlujete průběh nehody a především to, že se vám nic nestalo, že to byl prostě zázrak. Toto bych chtěla podtrhnout a navrhnout vám, abyste si to často opakovala. Máte pravdu – to, že se vám nic nestalo je skvělé, zázrak. Nestalo se ani nic nikomu jinému, podařilo se vám zachránit i pejska, kterému jste se vyhnula.

Za autonehodu nemůžete, naopak jste zvládla těžkou situaci, jak nejlépe jste mohla, nakonec to dobře dopadlo. Pokuste se nevnímat nehodu jen jako ztrátu, ale naopak jako zázrak a zisk. Kromě toho nejdůležitějšího, vašeho zdraví a života,  jste bohatší také o cennou životní zkušenost. Nejen pro další chování v autě na silnici, ale také pro pochopení podobných životních situací u druhých.

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.