Naším největším a letitým rodinným problémem je zapojení jednotlivých členů do domácích prací. S manželem máme velký dům, tři syny (10, 8, 5), psa a kočku na zahradě. Manžel se postupně zapojil nejen do péče o děti, ale snaží se pomáhat i s domácími pracemi. K témuž se snažím přiměřeně věku vést i kluky.
Problém je v míře jejich zapojení a v neochotě pomáhat. Manžela už jsem přesvědčila, že bez pravidelného (ideálně sobotního) úklidu nemůžu být v pohodě. S přibývající špínou v domě moje nervozita stoupá, a když zmizí, značně se mi uleví. Problém je v tom, že mezitím zkazím domácí atmosféru.
Týdenní úklid mi nepřipadá nijak extrémní v tolika lidech, přesto kolem něj vždy vznikne doslova bouře. Když kluci ráno zalehnou k pohádkám, vydržím to jenom chvíli a pak je začnu popohánět a koordinovat. Když neposlechnou, nebo vytvoří nový nepořádek na právě uklizeném, křičím, jsem hysterická až agresivní.
Strašně mě vyčerpává stále někoho přemlouvat a motivovat. Manžel se snaží a myslí si, že dělá dost. Pořád mi zdůrazňuje, že bych péči o domácnost neměla mít na prvním místě. To samozřejmě chápu, ale nevím, jak to provést. Ráda bych relaxovala, ale v neuklizeném domě s hromadami prádla mi to nejde.
Zkoušela jsem různé metody – domluvit se s dětmi, kdo co bude dělat a kdy, dovolit hraní na počítačích až poté, co udělají jednu „prácičku“, ale stále je to problém, nejsou s to udržovat si ani vlastní věci v pořádku. Uklízečku budu zkoušet již podruhé, ale myslím, že i tak by se rodina měla zapojovat. Nevím, jak to konečně přestat řešit.
Ká, 38 let
Názor odborníka
Milá Ká,
chápu, že se třemi chlapy „v chalupě“ to, co se týče úklidu, nemáte úplně jednoduché. Oni to na druhou stranu – podle toho, co píšete – občas nemají jednoduché s vámi, když začnete být z nepořádku hysterická. Abyste zachovala domácí pohodu a také svou pohodu, bude zřejmě potřeba najít nějakou zlatou střední cestu.
Klíč k této cestě máte zřejmě ve svých rukou právě vy. My ženy na pořádku obecně lpíme mnohem více než muži. Možná to máme zakódováno v genech, možná je to dáno výchovou, možná obojím, ale na tom až tak nesejde.
Dle mého názoru budete muset přistoupit na to, že vy vnímáte pořádek zřejmě zcela jinak než vaši synové a také jinak než váš muž. Navíc: kdo kdy viděl dítě, které rádo uklízí? Jistě, může se takový jev vyskytnout, ale obecně je to pro děti opravdové nutné zlo. Ostatně jako pro většinu dospělých. My dospělí ale víme, že abychom si hezky žili, uklidit prostě musíme. Děti do domácích prací musíme většinou nutit.
Zapojovat je do různých druhů úklidu však vnímám jako velmi důležité a žádoucí, přesně jak píšete. Je to často cesta nelehká a trnitá a chce pevné nervy. Pokud jste vyzkoušela několik způsobů, jak se s nimi domluvit, a ty nezafungovaly, zkuste další.
- Pomalu a postupně dětem přiřazujte drobné práce. Nejlépe bez emocí, když se jim do toho nebude chtít, a s pochvalou po dobře odvedené práci (nebo drobnou odměnou – s těmi bych ale šetřila).
- Dobré je také dětem vysvětlovat, proč po nich vůbec ty domácí práce chceme, než to prostě a jednoduše nařídit.
Jak sama určitě dobře víte, s dětmi domácnost už prostě nevypadá tak, jak vypadala bez nich. Člověk musí občas přimhouřit oko, někdy dokonce obě, aby se z té hromady prádla nebo nepořádku po večeři nezbláznil.
A o tom to je – nechtít nepořádek, ale občas zamžourat a zkusit ten takzvaně provozní binec tolerovat jako součást našeho bytí s tím největším štěstím, které nás mohlo potkat.
Přeji vám pohodové Vánoce,
Dominika
