Mám – pravda – teprve šestiměsíčního syna, takže spousta maminek by si asi řekla, že po něm přece ještě nemohu chtít, aby spal celou noc. Nicméně již po třetím měsíci se začal budit po jedné až dvou hodinách celou noc. Zkusila jsem vlastně už úplně všechno.
Nejprve jsem se ho snažila tišit kojením. To zabíralo, ale budil se opravdu po hodině. Potom jsem přešla na dudlík a hlazení, to zabíralo, ale se stejným výsledkem. Poté houpání, poté s ním spal manžel, po několika minutách k němu vždy přišel, pohladil, něco mu řekl a odešel. To asi zabíralo nejvíc. Po třetí noci už dokázal spát čtyři hodiny v kuse, ale potom se zase začal budit po hodině. Z toho jsem naznala, že potom už asi potřebuje nakojit, tak jsem ho uprostřed noci začala kojit a od té doby už se zase budí každou hodinu už od začátku.
Mám pocit že dnešní trendy na mě tlačí ve smyslu to přece musíš vydržet, dítě potřebuje v noci tebe, tvůj kontakt, tvůj prs atd… na druhou stranu já už opravdu nemůžu. Mám ještě staršího syna, kterému je jen málo přes dva roky a je velice živý a od rána do večera zkouší mou trpělivost. Když ráno vstanu jak mrtvola, první, co udělám po jeho prvním pokoušení, je, že ho seřvu. A pak je mi líto zas toho staršího.
Vlastně nevím, koho mi má být líto dřív, jestli mladšího, že v noci pláče a nevyspí se, nebo staršího, protože mi na něj přes den nezbývá sil. A manžel? Skoro s ním už nekomunikuji, protože nemám sílu. Chci se zeptat… jak moc tvrdou metodu vlastně můžeme na tak malé dítě aplikovat, aby se situace v rodině zlepšila a přitom abychom nenarušili jeho emoční vývoj… jak se všude píše?
Julie, 31 let
Názor odborníka
Zdravím vás, Julie,
začal bych od konce vašeho dotazu, který mě zaujal: „Jak moc tvrdou metodu vlastně můžeme na tak malé dítě aplikovat… abychom nenarušili jeho emoční vývoj“. Na to neexistuje jednoznačná a spolehlivá odpověď, pokud za takovou nepovažujete srovnání s příběhem Chytré horákyně ze známého pohádkového příběhu od Boženy Němcové. Nejčestnější odpověď by mohla znít třeba: tak akorát, přiměřeně tvrdou – tak akorát, přiměřeně měkkou.
Kompasem, který by vás měl spolehlivě vést, je váš cit pro dítě. To, jak dobře rozumíte signálům, které k vám synek vysílá například v podobě nespokojenosti, a pak to, jak dobře rozumíte svým reakcím na jeho chování.
- Reagujete na jeho nespokojenost vždy stejně, nebo jste si všimla některých odlišností?
- Mohla by vaše nepohoda souviset i s jinými okolnostmi vašeho života než jen s nejmladším potomkem a jeho nočním neklidem?
- Jsou v reakcích syna na vaše konejšení nějaké rozdíly?
Píšete, že jinak reagoval na techniku konejšení, se kterou přišel váš manžel. Je možné, že syn nereagoval jen na změnu techniky, ale na to, že byl váš manžel o něco klidnější, odpočatější, méně úzkostný, než býváte po celodenní rodičovské šichtě vy?
Rodičovství je dřina
Být rodičem je těžká dřina a z vašeho dotazu se mi zdá, že vás tato namáhavá a vyčerpávající práce už zmáhá. A při vašich nárocích na sebe se není čemu divit. S narůstající frustrací narůstá nespokojenost a hněv, který vaše úvahy o „správné“ výchovně postupně obrací od „po dobrém“ k „po zlém“.
Je možné, že něco z toho, co bylo vašemu mladšímu synovi dáno do vínku, činí jeho opatrování náročnější, než jste očekávala. Připočíst si jistě můžeme skutečnost, že vaše děti od sebe dělí ne příliš komfortní věkový odstup. Je toho příliš a váš pocit, že už nemůžete, je možná odrazem reálně náročné situace.
Zdá se mi, že bystě potřebovala mít jistotu, že naplňujete obecné požadavky na dobrou matku (přece musíš vydržet), a frustruje vás, že tomu tak není. Tedy přesněji řečeno, že se takovou dobrou matkou necítíte být. Naznačujete, že ani ve vztahu partnerském nejste se svým výkonem spokojená. A do toho všechny ty „dnešní trendy“… To už by bylo hlavně o povídání s vámi a o vás.
Pokud byste měla cestu do Brna, nabídl bych vám setkání, na kterém bychom se vašimi starostmi probrali. Pokud to máte blíž k některému kolegovi se zkušenostmi s prací s rodiči a dětmi, zkuste to u něj. Hodně štěstí.
S pozdravem
Petr Sakař
