V mládí jsem trpěl velice bizardní, až makabrózní sérií snů, kombinovanou s odtažitostí vůči okolí a s celkovou nedůvěrou, jež přecházela v absolutní neschopnost sociální integrace.
Nevěnoval jsem tomu přílišnou pozornost, jelikož jsem to považoval za hormonální dysbalance. Jednalo se povětšinou o období puberty a postpubescence. Co však z té doby přetrvalo, je moje (na můj vkus) extrémní sebestřednost a to z hlediska pocitu stálé pozornosti z okolí. A dále se nemohu zbavit pocitu, že do svého okolí prostě nepatřím. Povětšinou nevím, jak se v určitých situacích zachovat a tak se pokouším je jaksi nasimulovat. Připadám si jako infiltrátor v cizím světě a může se jednat jak o malou noční procházku, tak i návštěvu lokálního obchodu.
Už v mládí mě znepokojovala moje nemohoucnost. Nemohoucnost procítit například radost z dárku, či smutek nad ztracenou osobou. Jediné pocity, co se u mě projevují, jsou nenávistnost a vypočítavost. Což mě, jak jistě chápete, docela neuspokujuje. Chtěl bych se tímto zeptat, zda nemohu trpět poruchou osobnosti a jak byste na mém místě postupovali. Díky.
Agrippa
Názor odborníka
Dobrý den,
vašim snům z dětství moc nerozumím, ale možná vám měly pomáhat prožívat něco, co nešlo ve skutečnosti. Proč byly tak bizardní, by se jistě dalo analyzovat – podívat se na ně.
Vaše zúžené a navíc negativní pocity (prožitky) jsou jistě neuspokojivé a těší mě, že vám nestačí. Je mi líto, že se vám prozatím nedaří procítit i jiné, příjemnější emoce – ale v psychoterapii se s obdobnými problémy setkáváme dost často.
Proč strhujete a nějak nadměrně potřebujete pozornost, by jistě také bylo zajímavé prozkoumat. Celkově mi tedy vaše problematika zapadá do kategorie klientů s potřebou psychoterapeutické péče, zrání a rozvoje osobnosti. Jistě se bude jednat i o vaši osobnost a povahu – spíš než o nějakou jednoznačnou klinickou poruchu a nálepku ve smyslu deprese či schizofrenie.
Případnou poruchu by měl každý zkušený terapeut poznat, ale diagnózy a názvy nemocí pro terapii obvykle nebývají tak důležité. Důležité je to, jak to máte. Přiznat si potíže a omezení a vědět, co by pro vás bylo dobrým výsledkem terapie. Ta může být poměrně časově, finančně i psychicky náročná, proto je dobré vědět, zda o změnu opravdu stojíte.
Já bych však psychoterapii doporučovala vám i všem, kteří nejsou spokojeni, protože jsme to právě a jen my sami, kteří jsme se sebou celých dvacet čtyři hodin denně. Je tedy lepší pracovat na nás samotných, než se snažit utéci před sebou, či měnit okolí k obrazu svému.
Váš dotaz se dá považovat za první statečný krok. Proto vám přeju šťastnou ruku při volbě terapeuta. Někdy může být těžké najít někoho, kdo vám opravdu sedne, ale pak to obvykle stojí za to. Je to vlastně obdobné jako v jiných vztazích. Přeju vám mnoho chuti do psychoterapeutické práce.
S pozdravem,
Kateřina Victorinová
