Dobrý den,
chtěla bych vás požádat o radu k problému, který se se mnou vleče snad odjakživa, mám ale pocit, že se neustále stupňuje. Neumím totiž dávat najevo svoje pocity, hlavně ty negativní. I když bych je často chtěla vyjádřit, prostě mi to nejde.
Většinou se to projevuje tak, že mě třeba někdo naštve, zklame… a já místo abych mu to dala najevo, „zaseknu se“ a držím to v sobě. Dny, týdny, někdy i měsíce, když je nejhůř. Nejhorší na tom je, že ty pocity v sobě fyzicky cítím – občas je to napětí v hlavě za spánky, občas kámen v podbřišku, ale pokaždé vím, že to je „ono“, ty pocity, které by chtěly ven a nemůžou, protože je nepustím.
U nás doma se city nikdy moc nedávaly najevo, což mi zůstalo dodnes, ale na pozitivních pocitech jsem už poměrně zapracovala a myslím, že je dokážu dát najevo. Tak proč mám takový problém s těmi negativními? Proč radši trestám sama sebe, než abych tomu druhému dala najevo, že mi ublížil?
Děkuji za jakoukoliv radu.
Lucy
Názor odborníka
Milá Lucy,
můžu říct, že pro Vás mám dobrou zprávu. Píšete, že se u vás doma nikdy pocity moc neprojevovaly, tu spojitost tam tedy sama vidíte. Snížená schopnost vyjadřovat emoce je do velké míry naučené chování. A co jste se jednou naučila, dá se samozřejmě i odnaučit. Z poloviny vyhráno taky máte proto, že to chcete změnit, a aktivně se zajímáte, jak na vyjadřování emocí pracovat.
Ta dobrá zpráva je však podmíněná obrovskou prací na sobě. Vy už jste ale na cestě! Píšete, že emoce v sobě dokážete identifikovat, dokonce lokalizovat. Je bezva, že emoce uvnitř sebe nezaměňujete za něco jiného, třeba nevolnost, těžké jídlo, málo tekutin apod. – věřte mi, i to se stává.
V životě fungujeme v rámci 3 charakteristik: emoce, myšlení, akce (chování). Zdravé fungování reflektuje všechny tyto tři modality relativně v rovnováze. Neznamená to vždy perfektní, třetinový podíl všech tří složek, spíš umět situačně zdravě reagovat, dokázat přiměřeně používat všechny tři charakteristiky. Jelikož život ale nefunguje jako v učebnicích, většina z nás má vzhledem ke zkušenostem a minulosti jednu z částí dominantní, s další může být v kontaktu a třetí bývá utlumená.
Vzhledem k tomu, jakým způsobem píšete („myslím, že emoce dokážu dát najevo“ nebo „proč radši trestám sama sebe, než abych tomu druhému dala najevo, že mi ublížil“), usuzuju, že racio / myšlení může být vaší nejsilnější stránkou. S emocemi jste v kontaktu, protože si je uvědomujete a cítíte. Co u vás pokulhává, je schopnost vyjádřit emoce, tedy akce.
Nejsnazší cesta, jak rozpohybovat oslabenou složku, je skrze ty, se kterými to umíte. Těžko zde ale dát unifikovanou radu, protože vás neznám, a vnímání a projevování emocí je velmi individuální záležitost. Odpíchnout se určitě můžete od toho, jakým způsobem jste zapracovala na vyjadřování pozitivních emocí. Myslíte, že by šlo něco z této zkušenosti přenést i na projevování těch negativních?
Taky zapřemýšlejte, co vás před projevením negativní emoce zabrzdí? Dokážete identifikovat nějaký zlomový okamžik těsně předtím, než couvnete? Je to nějaký konkrétní strašák? Nebo vaše představa? A co nejhoršího se může stát, když naplno projevíte naštvání, zklamání,…? Co vám projevení emoce vezme a co by vám naopak mohlo dát? A zkusila jste to někdy – alespoň jednou? Jaké to bylo? Co se stalo?
Je toho spousta, co by bylo dobré prozkoumat, sama to ale budete mít mnohonásobně těžší. Pokud jste z Prahy nebo Brna, klidně se ozvěte a můžeme to zkusit spolu, případně vám můžu předat kontakty na šikovné kolegy. Pro samostudium doporučuju knihy Stanleyho Kelemana Anatomie emocí a Ztělesněná zkušenost, je to ale poněkud náročnější čtení a ne pro všechny dobře stravitelné.
Držím vám pěsti, ať má vaše prozkoumávání a snažení brzy pozitivní výsledky!
Michala Stražovská
