S mým přítelem jsme spolu již sedm let a asi dva a půl roku spolu bydlíme.
Již v počátcích vztahu jsme se asi třikrát rozešli, ale na jeho popud a na jeho naléhání jsem se k němu vždy vrátila s tím, že mi sliboval, že se změní.
Nezměnil. Naopak, změnil se k horšímu. Nyní jsme v takové fázi, že sex máme možná jednou za šest měsíců a neustále se hádáme kvůli maličkostem. Nedokážu si představit svůj další život s ním, s neustálými výčitkami a vzájemnou prokovokací.
Dokonce už mě jednou udeřil do obličeje, kde jsem měla asi tři týdny monokl. Od té doby z něj mám strach, hlavně když se hádáme. Je agresivní, bouchá do věcí…
Jenže já nevím, jak bych měla vztah ukončit, aby byl v pořádku a vše sám zvládl. Sám si nevypere, neuvaří, neuklidí… Já mám o muži, se kterým strávím zbytek života, jiné představy.
Vím, že za vše nemůže jen on, ale i já. Jenom jsem čím dál víc znechucená. Nic neopraví…
Přátelé i rodina chtějí, abych to pro své dobro ukončila. Ale jak?
Navíc mne trápí ten strašný přesun všech věcí, co u něj mám. Také pocit, že pak budu za největší mrchu, která po dobu studia využívala bydlení s ním. Přitom to tak vůbec není, ale vím, že on by to tak hned bral a v očích našich společných přátel by se mě snažil znemožnit. Ani si neumím představit, že bych ho venku potkala a měla dělat, jako že nic.
Prosím, poraďte.
Katka
Názor odborníka
Dobrý den, Katko,
děkuji vám, že jste napsala. Z vašeho psaní mám rozporuplné pocity. Možná podobně, jako máte vy z vašeho vztahu. Na jedné straně popisujete své znechucení, strach a zklamání ze soužití s přítelem, na druhé straně o něj máte obavu a přejete si, aby byl v pořádku. Je to pochopitelné a věřím, že není jednoduché se ve svých pocitech vyznat.
Píšete, že potíže ve vztahu se objevují už od počátku, přesto jste se rozhodla s ním začít bydlet, jste s ním už 7 let. Ptáte se, jak vztah ukončit, aby přítel byl v pořádku a vše sám zvládl.
Říkám si, že ta otázka sama o sobě je rozporuplná. Přece to, že vidíte partnera jako někoho, kdo se o sebe nezvládá postarat, je jedna z věcí, kvůli které chcete vztah ukončit. Kdyby to zvládal, možná byste se s ním nerozcházela. Ptáte se, jak to udělat. První, co mne napadlo, bylo prostě se sbalit a odejít. Zdá se, že to ale pro vás tak jednoduché není. Už jste to zkoušela, ale vždy jste se vrátila. Říkám si, v čem je to teď jiné? Věříte ještě, že se to může změnit? Píšete, že si uvědomujete, že na vztahu mají podíl oba. Napadá vás tedy něco, co byste mohla změnit vy?
A pokud ne, opravdu je stěhování věcí tím důvodem, který vám brání v odchodu?
Bylo by opravdu smutné, kdybyste si za pár let řekla, že jste zůstala ve vztahu jen proto, že se vám nechtělo balit krabice. Také obava, že vás lidé budou vidět jako „mrchu“ mi nepřipadá jako dobrý důvod k rozhodnutí neodejít. Názor partnera na rozchod bude asi jiný než váš, ale to tak je téměř vždy, tomu nelze zabránit ani se tím nedá řídit. A přátelé, kteří vás znají, si obrázek udělají sami – pokud vůbec budou mít potřebu cokoli hodnotit.
Možná ale máte ještě jiné důvody, proč od partnera neodcházet. Myslím, že je dobré si je uvědomit, abyste se mohla svobodně rozhodnout. Možná by vám v tom mohl pomoci psycholog či psychoterapeut.
Přeju vám hodně štěstí!
Jana Brzkovská
