Dobrý den,
je mi přes 30 let a nemůžu říci, kdo jsem. Nevím, zda se s tím setkal také někdo jiný, ale já nemám hnací motor, cíl, za nímž bych si šla, nesleduji reálné dění kolem sebe… Žiji jakoby v ulitě. Nikdy jsem nevěděla, čím chci být, a jen plnila přání druhých, jaká bych být měla. Vždy jsem přejímala jejich názory, bylo mi vštěpováno něčím být, ale já se nenašla pořádně v ničem.
Nyní jsem v těžké životní situaci, nemám práci, mám vysokou školu, kterou jsem vystudovala biflováním se pouček každého kantora tak, jak chtěl on… Školu jsem vystudovala, neboť mi to bylo okolím nastaveno, sama však nevím, kam jít. Nedokáži vidět jasné, zřetelné cíle, pořád mi do toho vchází myšlenka, co si myslí druzí – např. bojím se i přehlásit k praktickému lékaři, neboť nevím, jaký bude… a touto myšlenkou jsem schopna se zaobírat celý den. Nevím, zda je to nějaká porucha nebo povahový rys, ale je mi to samotné otravné.
Také dost ráda jím, ovšem je to jen zazdívání mých problémů, řekla bych… Dřív jsem si i dost kupovala oblečení – když jsem měla finance, utrácela jsem prakticky jen za oblečení a jídlo. Nejsem schopna vůbec hospodařit a postarat se o sebe.
Nevím, kam se obrátit, odkud začít, dny trávím pořád stejně, jím, spím a přemítám o myšlence na změnu, kterou nemám naformulovanou a jen se zaobírám blbostmi, přesto se mi to pořád opakuje a nehýbu se nikam… Poraďte, prosím. Děkuji.
Theresa
Názor odborníka
Milá Thereso,
děkuji za důvěru i za váš dotaz. Vážím si toho, že chcete udělat změny ve svém životě a že jste našla odvahu obrátit se s prosbou o radu na internetovou poradnu.
Píšete o tom, že vám chybí cíl, nevíte, kam jít nebo čím byste chtěla být, celý život jste jen plnila přání druhých. Že hodně přemýšlíte nad tím, co si o vás ostatní myslí. Chtěla byste udělat nějaké změny, ale je těžké se pohnout z místa.
Nemusíte se bát, že jste jediná, koho tyto věci trápí. Stává se až příliš často – vlastně v určité míře nám všem – že člověk žije svůj život na základě očekávání okolí; rodičů, vrstevníků, učitelů, nadřízených v práci. A tak dlouho podřizuje svá vlastní přání a touhy tomu, co po něm chtějí druzí (kteří mnohdy sami nevědí, co se sebou, snazší je pro ně přebírat zodpovědnost za někoho jiného), až si přestane uvědomovat, co by vlastně sám chtěl. Protože když to, co cítí a co chce, nemá žádnou váhu, časem se vzdá a přestane cítit i chtít.
To ale není způsob, jakým je možné spokojeně žít – na to člověk zkrátka není stavěný. Věřím tomu, že jednou ze základních lidských potřeb je právě svoboda, svoboda vést svůj život podle svého. Svým způsobem je někdy nesmírně cenné dostat se na takovou křižovatku, na které jste nyní vy. Když vám najednou cíle přestanou stanovovat jiní, protože školu jste dokončila a práci nemáte, najednou nezbývá než začít přemýšlet nad tím, co doopravdy chcete vy sama. Jak se ale hledá cesta zpátky k sobě? Jak poznat, co to „podle mého“ vlastně znamená? Jak být autorem svého vlastního života? To jsou jedny z těch nejzásadnějších otázek v celé psychoterapii.
Napadá mě k tomu pár způsobů, jak takovému hledání pomoci. Je něco, co vás baví, nebo co vás bavilo dříve a čeho jste nechala? Je nějaká aktivita, nebo máte v hlavě nějaký zážitek, kdy jste se cítila být naživu? Je něco, co byste ráda zkusila, ale zatím jste k tomu nenašla odvahu? Co by se mohlo stát, kdybyste se k tomu odhodlala? Takové otázky mohou dát určitá vodítka aspoň o směru, kterým se dá přemýšlet. Můžete si zkusit napsat nějaký seznam věcí, o kterých si rozhodujete sama, nebo které jste sama rozhodla v minulosti (klidně může jít i o drobnosti typu „můj program na večer“ nebo „co budu vařit k obědu“).
Stalo se někdy, že jste si sama stanovila nějaký malý nebo větší cíl a dosáhla jste ho? Jak se vám to podařilo? Když vám to bude připadat užitečné, můžete si napsat také seznam věcí, které vás baví dělat, kterých byste ráda dosáhla nebo které byste ráda změnila. Zkuste se na jednu stranu necenzurovat a dovolit si i bláznivé nápady, na druhou stranu po sobě ale nechtějte hned zezačátku velké kroky. Základní heslo je „postupně“ – svoboda je kumulativní a každé rozhodnutí, které uskutečníte vědomě vy sama, vám dá více sebedůvěry a síly na další krok. Začněte něčím maličkým, odměňte se, když se to bude dařit, a nebuďte na sebe přísná, když to půjde těžko. Ve snaze učit se něčemu novému člověk vždycky klopýtá a padá a není to žádná ostuda. Někdy taky pomůže získat nějakou zkušenost, která vybočuje z dosavadního běžného chodu našeho života, ať už to je cesta do zahraničí, absolvování nějakého nezvyklého kurzu nebo cokoliv jiného, co může člověku dodat čerstvý impulz.
Pracovat takto na sobě může znamenat šanci být se sebou v budoucnu spokojenější, ale vůbec to není snadné, trvá to a někdy má člověk pocit, že se týdny nemůže hnout z místa. Máte ve svém okolí někoho, s kým můžete být sama sebou a kdo vám neříká, jaká byste měla být? Nebo je tomu někdo alespoň blízko? Je hodně užitečné mít někoho takového na povídání, moci s ním sdílet vaše hledání, nebo spolu i jen tak trávit čas. Ať už člověk dělá jakékoliv změny, je dobré na to mít parťáka. Pokud není žádný po ruce, po telefonu ani po mailu, může se jím stát třeba nějaký terapeut ve vašem okolí. Psycholog nebo kouč vám také může pomoci zjišťovat, co byste si přála, hledat cíle, se kterými byste byla spokojená, a dokázat se za nimi pustit.
Přeji vám hodně štěstí,
Nela Wurmová
