Dobrý den,
je mi třicet let, mám šestileté spokojené, chytré a hodné dítě, spokojeného partnera a práci – která mě ale intelektuálně neuspokojuje.
Mám problém, ale ani nevím, jak ho přiblížit či pojmenovat. Všichni kolem mě vnímají buď jako velkého pesimistu, nebo velkého optimistu. Prostě všechno kolem mě je buď bílé, nebo černé. Nic mezi tím mě nenaplňuje.
Když pak v pracovním kolektivu řeknu nějaký názor, nápad, podmínku – když v něčem například najdu nějakou kličku – tak mě druzí odsoudí, že hledám konflikty. Přitom je to třeba jen něco, co mi vrtá v hlavě. Důvod, proč to nepůjde udělat. Když mě kolegové výše postavení pochválí a řeknou to před jinou osobou, která je na stejné úrovni, tak jsem zase jenom blbá a lezu do zadku. Nebo když přijdu na úřad a kamkoliv jinde, vždycky si všechno předem pořádně zjistím. Když pak dotyčné položím otázku, tak na mě často hledí, kde jsem to vzala. A tak jim to cituju z předem připravených věcí a oni na mě koukají a ještě na mě zvyšují hlas, co si to dovoluju.
Prostě neumím vycházet s lidmi. Je fakt, že se málokdy mýlím a lidi to prostě nemůžou skousnout. Jenomže já se pak trápím, jestli to nejsem já… Stejné to bylo, když jsem se hádala s matkou. Dva roky jsem u ní žila i s dítětem – ale protože jsme spolu neuměly vycházet, osamostatnila jsem se. Pořád mi chtěla kecat do života, co kdy a jak mám dělat. Když jsem jí řekla slušně, že vím, co mám dělat, ještě se urazila a že by to chtělo úctu a podobně. Podotýkám, že mluvím slušně. No prostě… já se potom hodně trápím.
trullin
Názor odborníka
Dobrý den,
Pokud vycházím jen z toho, co uvádíte v dotazu, může jít na první pohled o problém komunikace. Způsob, jakým komunikujeme, je ale jen projevem dalších okolností našich životů: například osobnostních charakteristik apod.
V prvním odstavci stavíte do kontrastu vyhovující rodinný život a práci, která vás intelektuálně nenaplňuje. Nechme stranou, co pro vás v této souvislosti znamená „intelektuálně“. Moji pozornost upoutalo, že se tady v jediné větě třikrát objevuje slovo spokojenost. Neříkáte, že máte třeba milujícího manžela a báječného syna nebo dceru. Zmiňujete spokojeného manžela a spokojené dítě. A práce vás neuspokojuje.
Spokojenost je tedy zřejmě v tuto chvíli základní hodnota, kterou všechno poměřujete. Otázka je, jak dosahujete stavu spokojenosti a co to je. Je to klid? A nastává, když jsou věci podle vás? Z dopisu vyplývá, že jste nespokojená především se svým okolím, s reakcemi lidí, s matčiným chováním, s nepochopením vašich záměrů. Na jedné straně vás napadá, že by něco ve vás mohlo být příčinou, ale nejsem si jistá, zda tomu opravdu věříte, protože „…se málokdy mýlíte a lidé to prostě nemůžou skousnout.“
Také uvádíte, že vás lidé vnímají jako velkého optimistu nebo pesimistu. Osobně ve vaší výpovědi moc optimismu necítím. Věty jako „když …najdu nějakou kličku,… důvod proč to nejde udělat“, vypovídají spíše o orientaci na negativa a překážky. Je v tom určitá urputnost dělat věci správně a možná přesvědčení, že vy to tak děláte a máte tedy právo vyžadovat to i po ostatních, vždyť „ …o tom přemýšlím, …na věci se připravuji, …málokdy se mýlím.“
Problém ale je, kdo posuzuje, zda ostatní dělají věci správně. Co je toho měřítkem? Určujete vy, jak by to mělo být podle vás? Určujete pak na základě vlastního pocitu spokojenosti nebo nespokojenosti, zda je to správné obecně? A pro koho nebo co je to správně nebo špatně?
Lidi kolem sebe nezměníme. Změnit můžeme jen sami sebe a naše změna pak může, jako reakci, vyvolat změny v našem okolí.
Není třeba, abyste se chtěla proměnit v jinou osobu. Jen si uvědomte svoje silné stránky a svoje schopnosti (třeba to, že jste precizní a vždy připravená – informovaná, že vidíte možná úskalí, že chcete hrát podle pravidel) a využijte je efektivně. Asi by stálo za to, soustředit se na vaše komunikační vzorce, návyky a stereotypy a na jejich změnu. Když totiž například změníme způsob podání informací, změní se i reakce druhých lidí. V praxi to znamená, že mohu sdělovat i nepříjemné věci, mohu dokonce inspirovat poukazem na možná negativa – a přesto to ostatní nemusejí nést úkorně a reagovat konfrontačně.
Pocitu podráždění, zklamání a nepochopení by vás možná uchránilo, kdybyste se zaměřila na to, co pro vás znamená spokojenost. Kdybyste identifikovala vaše důležité životní hodnoty, podívala se na jednotlivé oblasti života (rodinu, vztahy, práci, osobní čas), pokusila se sladit realitu a očekávání a posunula se z polohy pozorovatele do aktivní role.
Na většinu věcí máte odpověď. Přemýšlíte o nich a snažíte se najít řešení, která vám dají pocit spokojenosti. A proto si myslím, že jste člověk, který by mohl ocenit spolupráci s koučem. Ten totiž otázkami inspiruje vaše přemýšlení, umožňuje širší pohled na skutečnost a vede vás tak, abyste našla svoje vlastní odpovědi a viděla nové možnosti. Myslím, že by vás tato forma pomoci mohla bavit a mohla by vám výrazně ulehčit život.
Využívejte celý web.
PředplatnéProfesionální kouče můžete najít např. na stránkách Mezinárodní federace koučů ČR www.coachfederation.cz
Každopádně držím palce
Mirka Čejková
