Dobrý den, trápí mě nechuť k přítelově dceři, které je sedm let.
Jsme spolu asi čtyři roky a v začátcích našeho vztahu, když ještě s dcerou žil ve společné domácnosti, mi přišla jako veselé pohodové dítě.
Postupem času, evidentně pod vlivem její matky, která o nás před ní velmi ošklivě mluví a útočí různými způsoby, se její vztah ke mě ale i k otci velmi změnil. Místo aby byla věkem šikovnější, zdá se někdy až zabržděná, paralyzovaná, nekontaktní.
Neustále na nás jakoby tázavě kouká, ale při pokusu o komunikaci odpovídá jen nic, nevím a pod. Dost mě to trápí a přítele pochopitelně mnohem víc. Vznikají mezi námi stále ošklivější hádky, protože jsme oba unavení, jak se jí snažíme zavděčit, a přitom nikdy žádnou radost neprojeví.
Ráda bych měla vlastní rodinu, přítel ale cítí, že už mi situace s jeho dcerou leze na nervy a velmi nelibě to nese. Dává mi najevo, že o něčem takovém hodlá uvažovat až ve chvíli, kdy budu (budeme) vycházet s jeho dítětem v harmonii. Zazlívá mi, že je taková kvůli mně, čímž mi ji začal více protivit.
Je hrozné to takto napsat, ale už mi opravdu leze na nervy, jak z ní dělá její matka i on chudinku – ona už se s tím totiž ztotožnila, takže i když se jí nic neděje, tragédie je vždy po ruce.
Můžete mi, prosím, poradit, jak postupovat v tomto případě a vzájemně o tom komunikovat? Probíráme to neustále dokola, ale vždy to končí neporozuměním tak velkým, že oba uvažujeme o tom, zda má náš vztah budoucnost…
Děkuji.
Martina
Názor odborníka
Dobrý den, Martino,
cením si vaší důvěry a upřímnosti, se kterou svůj příběh popisujete. Říkám si, že to asi není vůbec snadné, připustit si svoje negativní pocity vůči přítelově dceři.
Píšete, že jste začala vnímat změnu v chování dítěte, což si vysvětlujete negativním vlivem její matky. U sebe pak reakci na tuto změnu i na partnerovy výčitky vnímáte jako podráždění.
Myslím, že je moc fajn, že se o tom nebojíte s partnerem mluvit, i když chápu, že to pro oba může být dost citlivé téma. Píšete, že to probíráte pořád dokola…
No, ono se to tak často stane, že každý partner vidí problém ze svého úhlu pohledu. Pak je velmi těžké se podívat ze strany toho druhého. A to ještě nezmiňuji hledisko dítěte.
Tam bych se chtěla přimluvit. Zkuste přítelovu dceru vidět opravdu jako dítě, které za celou situaci vážně nemůže a nic ze svého chování nedělá proti nikomu. I když to tak může chvílemi vypadat.
Věřím, že to musí být frustrující, když se stále snažíte a vypadá to, jako by to bylo marné. Věřím, že vaše snaha a péče, kterou holčičce věnujete, marná není. A naopak partnerovi bych doporučila, aby nepodmiňoval vaše případné rodičovství zlepšením vztahu k dceři. Tím se jen zvyšuje napětí mezi vámi dvěmi nebo vlastně třemi.
Možná by bylo dobré si o tom promluvit s odborníkem, nejlépe s rodinným terapeutem, který případně může pracovat s celou vaší rodinou. Možná i s mámou dítěte, pokud by s tím ona souhlasila.
Přeji vám hodně štěstí a sil!
