Dobrý den,
nechci tu rozebírat své výchovné chyby, spíš poradit, jak se chovat k dceři, která se ke mně obrátila zády.
Umím to pochopit, má nové přátele, lásku, zajímavou práci a se mnou příliš velká zábava není. Dříve tomu tak nebylo, byly jsme si hodně blízké, telefonovala i několikrát denně, vše se mnou probírala. Měla jsem pocit, že máme pěkný vztah. Při studiu na VŠ potřebovala podporu, bez neustálého pobízení a tlačení by nedostudovala.
Když chtěla bydlet s přítelem, já se přestěhovala do menší garsonky v mém domě, abych jí uvolnila náš byt. Vím, bylo to špatně. Vždycky jsem jí vše dala, koupila. S přítelem se po pěti letech rozešla, našla si nového. Zatímco ten bývalý byl člen rodiny, měli jsme se moc rádi a dodnes je mi to líto, ten nový s námi téměř nekomunikuje, drží si odstup.
V současnosti naše komunikace s dcerou probíhá tak, že ji zahlédnu dvakrát v týdnu, většinou se ptá, co v práci, ale při tom kouká do mobilu, případně běhá po bytě a dělá různé věci. Nic ji nezajímá, když něco potřebuji, vím, že nemůže. O společné chvíle nemá zájem.
Snažím se smířit s tím, že to takhle bude, je jí 25 let a chce žít po svém, ale uvnitř mě to nesmírně trápí. Proč je taková? Jak ji nemůžu zajímat?
Mísí se ve mně pocity vzteku, beznaděje, občas jí to vyčtu, což vím, že je špatně. Své chování se také snažím změnit, stáhla jsem se, aby to tolik nebolelo, což ona taky vnímá, když má náhodou chuť se se mnou bavit. Asi si věci moc beru, ale nevím, jak tohle zvládnout…
Šárka
Názor odborníka
Dobrý den,
z vašeho popisu se toho nedá příliš vyčíst. Pěkný a intenzivní vztah se „rázem“ změní v nezájem. Jedna možnost je, že odstěhováním se a intenzivnějšími vztahy s muži jste přešla „na druhou kolej“, je ale možné, že se stalo něco, co tuto situaci způsobilo, případně to ani předtím nebylo úplně v pořádku a nyní již není třeba se s vámi tolik stýkat.
Píšete, že i nyní má někdy chuť se bavit. Využijte toho a otevřeně jí své pocity sdělte. Vyjasněte si, jak očekáváte, že nyní váš vztah bude vypadat. Bez toho se nikam neposunete.
Vzhledem k tomu, že bydlí u vás v domě, máte podle mého názoru nárok na určité podmínky, za kterých je pro vás toto soužití akceptovatelné a příjemné a není nutné, abyste byla „ve svém“ stažená, aby to tolik nebolelo. Třeba zjistíte, že mezi vámi bylo leccos nevyřčeno, možná je to jen „malé“ nedorozumění či odlišná očekávání. Rozhovorem určitě „provětráte“ ovzduší a budete vědět, jak dál. Možná přijde na přetřes i ten výchovný styl a možné „prohřešky“. Je vhodné vše otevřeně přijmout a dohodnout se, co s tím uděláte.
Pokud by se rozhovor výrazně nepovedl, bylo by dobré trvat na nějakých pravidlech příjemného soužití. Když nevyjde ani to, může pomoci odstěhování vaší dcery. Budete si vzácnější, více si uvědomíte, co jedna v druhé máte.
Přeji hodně štěstí.
Lukáš Dastlík
