Dobrý den,
většinou se snažím si se vším pomoct sama. Své problémy nesděluji ani přátelům, ani rodině, protože je podle mě naprosto zbytečné interpretovat mou situaci třetí straně, která bude soudit pouze na základě mé verze. I přesto bych se na vás obrátila s dotazem.
S přítelem jsme spolu čtyři roky. Vídáme se jen o víkendech – zvykli jsme si na to. Oba studujeme a pracujeme + máme svoje zájmy. Kdykoliv se na mě kdokoliv obrátil s dotazem ohledně vztahu, moje první pravidlo zní: Pilířem partnerského vztahu je komunikace. Tím se samozřejmě také řídím. Se svým přítelem mluvím a snažím se, aby mluvil i on se mnou.
Při našem dialogu (mnohdy spíš monologu) považuji za krajně neslušné „hledět do prázdna“ a dráždí mě jeho ignorantský výraz. Myslím, že tak dává najevo neúctu, a vnukl mi tím myšlenku, že ho to nezajímá. Čemuž jsem zpočátku nevěřila, říkala jsem si: „Vídáme se přece jen o víkendu, máme si co říct“.
Opak je pravdou, kterou mi před pár dny osobně doslova potvrdil: „Devadesát procent toho, co mi říkáš, mě prostě nezajímá“. Mluvím o našich společných zájmech,o škole, o práci. Na jeho věty reaguji verbálně, odpovídám.
Musím uznat, že tímto stylem komunikace mi připomíná mého bratra, se kterým jsem měla špatný vztah již v dětství. Ignoroval mě, zesměšňoval, ponižoval, odpovídal stroze. A vidím‑li v chování svého přítele podobné znaky, myslím si, že je zle.
Otázkou pro mě je, zda‑li s ním mám jeho ne/komunikaci řešit? Mám se ještě víc ponižovat? Děkuji za odpověď.
Soňa
Názor odborníka
Dobrý den, Soni,
předně bych chtěla zareagovat na vaši poslední otázku v dotazu. I kdybychom hledali sebelépe a sebeintenzivněji, nenajdeme žádný důvod, pro který je třeba se ponižovat nebo se poníženě cítit.
Z toho co píšete, jsem pochopila, že vy komunikovat chcete a podle vašeho vnímání i tak činíte, avšak vnímáte, že to není opětováno a že jste na tu komunikaci sama. Máte pravdu v tom, že bude‑li chtít jeden z partnerů komunikovat, ale druhý zájem mít nebude, pak kde není vůle, tam se s tím moc nenadělá.
Ovšem stejně tak to celé může být pouze nedorozumění, ostatně většina konfliktů mezi lidmi je z nedorozumění, tedy z toho, že jeden něco řekl, a druhý si to vyložil po svém, a ten první zase reagoval po svém, na to, co řekl ten druhý a tak neustále dokola.
Třeba partner při „hledění do prázdna“, jak píšete, jen přemýšlí, potichu formuluje myšlenky, které třeba, zase podle jeho vnímání, už nemá prostor říct nebo obsah toho, co říkáte je pro něj skutečně nepodstatný, jen neví, jak vám to sdělit, nebo jen neví, co na to říct, nebo k tomu, aby se z monologu stal dialog, potřebuje jiný tón hlasu, pro něj příjemnější podmínky, nebo třeba neumí spontánně sdělovat své zážitky, pocity jen proto, že se komunikovat neměl příliš od koho naučit, nebo má naopak pocit, že spolu komunikujete hodně, nebo… mnoho dalších možných důvodů.
Může to samozřejmě být i tak, že partner nejeví o vztah zájem a projevuje to i tímto způsobem, ale chtěla jsem vám tím, co píšu výše, rozšířit pohled na věc. Ono se obecně při rozhodování hodí zvažovat širší záběr :-)
My lidé, a to všichni, máme více či méně omezené „vidění“ a vše si vykládáme vždy v tom našem zorném úhlu. Přitom důvodů, proč s námi partner nekomunikuje, nebo nedělá nebo dělá to či ono, může být spousta.
V dotazu uvádíte, že chování vašeho partnera vám připomíná chování bratra, které se vám nelíbilo. K tomu bych chtěla říci, že to, zda se budeme cítit ponižovaní, ignorování či jinak podobně, je především naše vlastní rozhodnutí, ať se nám to líbí nebo ne, ať se nám to zdá sebe víc šílené.
Vše na čem lpíme, co nám vadí, co se nás dotýká, nám vlastně pomáhá „vyrůst“, protože nám to říká: „na toto se zaměř, toto si uzdrav, toto je tvá slabina“. A je přeci skvělé vědět, jakého máme proti sobě protivníka, ne? :-)
Soni, vzala bych si z toho, co vás trápí a štve, jen to pozitivní a maximálně toho využila pro svůj růst.
Petra Jelínková
