Jsem na mateřské. První syn má dva a půl roku, ještě s ním není domluva, k tomu období vzdoru. Druhý syn má půl roku. Starost o domácnost a děti mi bere všechen čas. Chybí mi prostor na sebe a koníčky. Když už se ve mně vše nahromadí, poprosím přítele, že potřebuji být chvíli sama (procházka, koupel nebo kniha, raději ani nemluvě o tom, že bych se chtěla trochu rozvíjet, mám strach, až si budu hledat novou práci, že budu úplně dutá a out of servis).
Když se mi naskytne čas na sebe, vím, co s ním, nenudím se. Ale mám hrozné výčitky. Jako bych neměla na odpočinek nárok sama před sebou nebo tak dávala najevo, že svoji roli nezvládám. Chci mít vše hotové, udělané. Je těžké říci si o pomoc, bývám totiž svědkem sice nevinných, ale pro mě bolestných poznámek (ať už jde jen o vynesení odpadků). Když bych po příteli chtěla třeba tři věci (vysát, vyčistit dítěti zuby a třeba vymalovat), cítím úzkost už jen z představy prosby.
Přijde mi, že jsem na sebe náročná, ale nedokážu nic nedělat. Přitom prahnu po pochopení, uznání. Mám pocit, že výsledky mé práce nejsou doma vidět. Bojuji s návalem emocí. Na syna občas vyjedu. Bojím se, až jednou nastoupím do práce, že péče o domácnost a děti zbude celá na mě. Nechci se doprošovat. Chci umět odpočívat. Nevím, jak se ozvat, abych nevypadala neschopně. Zároveň se neumím bránit, vše mě hned rozpláče.
Jsem spíše introvert, nejsem flákač, mám touhu pořád něco dělat. Mám pořád kvůli něčemu výčitky, např. že jsem dnes nešla se syny ven, že se mi třeba i jen nechce jít ven, že dávám tchyni pohlídat staršího, i když potřebuji uklidit byt, nakoupit a podobně. Takže se neflákám. Nevím, jak obstát sama před sebou. Pořád se hledám, pořád analyzuji.
Chňapka, 31 let
Názor odborníka
Milá Chňapko,
píšete, že vám chybí čas na odpočinek, seberozvoj i koníčky, a když už se odhodláte říci si o pomoc, máte výčitky. K tomu přistupují obavy z budoucnosti: najdu si novou práci? A co doma – nezůstane všechno na mně?
Předně vás chci ujistit, že péče o dvě malé děti je mimořádně náročná. Přidáte‑li ještě velké nároky sama na sebe, je toho zkrátka moc.
Napadají mě dvě oblasti, kde hledat řešení. Jednak v oblasti partnerské: píšete o říkání si o pomoc. Nemělo by to ale být rozložené tak, abyste si nemusela říkat? Vždyť váš partner také chce trávit nějaký čas se svými syny, nebo ne? A do toho spadá třeba i čištění zoubků a další péče. S domácností podobně. Hádám, že kdyby si váš muž zkusil pečovat sám o děti a domácnost třeba jediný den, jeho ocenění a uznání toho, co den co den děláte, by prudce stouplo. A věřím, že by stoupla i jeho ochota se podílet.
Druhou oblastí, v níž bych hledala cestu z náročného stavu, v němž se nacházíte, je to, co si děláte sama: přemíra nároků na sebe samotnou, neschopnost odpočívat i určitý chaos, který vystupuje mezi řádky. Kdybych byla vaše kamarádka, měla bych nejspíš potřebu vás obejmout a říci: „Klid, Chňapko, nehoň se tak. Kluci potřebujou pohodovou mámu. Nevadí, že nemáš uklizeno.“
Kdybych byla vaše psychoterapeutka, naslouchala bych vašim starostem a přáním, doptávala bych se, kde pramení ty veliké nároky na sebe samotnou a výčitky kvůli času pro sebe. Zajímalo by mě, co je pro vás důležité, jaká jste byla, než jste se stala mámou, jaká jste měla od mateřství očekávání. Pravděpodobně bychom pracovaly na vaší schopnosti odpočívat a dále s vašimi úzkostmi, s nároky na sebe i jiné, s ideály, se sebevědomím i s reakcemi na partnera.
Na závěr mám ještě potřebu trochu rozptýlit vaše obavy z budoucnosti. Jednak nemá moc smysl trápit se tím, že by se něco mohlo vyvíjet špatně. Nevíme to a dost možná se trápíte zbytečně. A co se týče vašich dovedností: na mateřské a rodičovské sice vypadáváme z oboru, ale zrajeme lidsky. Matky vynikají zejména v manažerských schopnostech, v organizaci práce a času, v realističnosti odhadů, v rozpoznání toho, co je důležité. Řada zaměstnavatelů to již začíná chápat.
Přeji vám více klidu a mnoho radostných chvil,
Pavla Koucká
