Před třemi lety jsem se seznámila s přítelem. Je o 16 let starší a má Parkinsonovu chorobu. Přítel mě velmi podporuje, pomáhá mi, je to hodný člověk. Nemoc ovšem postupuje a její projevy mi začínají být velmi nepříjemné. Stydím se za to, že se stydím vzít přítele do společnosti, že ho nedokážu brát takového, jaký je. Poslední dobou mám odpor k sexu a fyzickému kontaktu. On je se svojí nemocí úplně srovnaný a snaží se žít normálním životem. Jsem sobecká? Často říkám sama sobě – přece si zasloužím někoho mladšího a zdravého, abych si vzápětí řekla: buď vděčná, že máš někoho tak hodného…
Marcela, 48 let
Názor odborníka
Milá Marcelo,
děkuji za váš dotaz a za odvahu otevřít téma, které mnozí lidé považují za tabu. Už to jsou první kroky k úspěchu a k nalezení možného řešení – máte kuráž přiznat si, jaké jsou vaše skutečné pocity, pojmenovat je a nezůstávat s nimi sama.
Jak už to v takových případech bývá, vaše role je poměrně těžká a nevděčná. Pozornost, péče a soucit blízkého i širšího okolí se totiž většinou logicky zaměřují na nemocného, zatímco od jeho partnera se tak nějak tiše očekává, že mu bude oporou a zvládne to.
To ale pro mnoho lidí není vůbec jednoduchý nebo samozřejmý úkol – a část z nich ho ani vědomě nechce podstoupit. Znamená to totiž nutně přinášet oběti, přičemž ztráty zahrnují nejen reálná omezení, ale také nutnost vzdát se části svých vysněných představ o partnerském soužití.
Karty na stůl
Skutečnost, že toužíte po mladším a zdravém partnerovi, z vás nedělá sobce, je to přirozené. V tuto chvíli je ale realita jiná a to důležité je, jak s ní naložíte. Zkuste si teď odpovědět na následující otázky:
- Je skvělé, že máte někoho hodného. Je to vaše jádrová potřeba, to, co potřebujete ze všeho nejvíc? Anebo se objevují i jiné?
- A jak moc jsou důležité a kterých z nich jste ochotna se vzdát, aniž byste to považovala za celoživotní křivdu (za kterou jednoho dne partnera obviníte)?
Většinou s našimi pocity, prožitky a myšlenkami zacházíme tak, že je začneme hodnotit hned, jakmile se objeví. Tohle bych neměl prožívat, tamto bych si neměl myslet, tohle ze mě dělá špatného člověka… A zatlačíme proti nim, aby se nedostaly na povrch. Potom ale nemají řešení, je to jen přetahovaná se sebou samým, intrapsychický konflikt bez vítěze. Navrhuji jiný způsob.
Nestyďte se za svůj stud a další pocity, vyskládejte je všechny na stůl jako karty, dejte jim plnou platnost a teprve potom se nad nimi zamyslete. Když mám takovéto pocity a prožitky (a ony jsou reálné, není to žádná fikce), tak co s nimi můžu dělat?
Problém jako společná věc
Jedna platná možnost je, že to zkusíte sama. Ta druhá je velká výzva, ale má své opodstatnění: zkusit to probrat s partnerem. Samozřejmě záleží na způsobu, ale partnera popisujete jako někoho, kdo je srovnaný a snaží se žít normálním životem. Já si ho tedy díky tomu představuju mimo jiné jako člověka, který je schopen nést zátěž, přijímat věci, jak jsou, a (možná se pletu) také jako člověka otevřeného přátelské diskusi.
Problémy nás totiž nemusejí jen rozdělovat. Je úplně běžné, že spoustu věcí vidíme jinak, trápí nás a tak dále, ale vztahové to začíná být teprve v okamžiku, kdy jsme schopni své potíže (potřeby, jinakosti…) vyložit na stůl a zeptat se sebe navzájem: „Já to mám takhle, ty to máš takhle, a co s tím MY dva tedy budeme dělat?“ Jinými slovy: i z problémů, které nás zdánlivě jen rozdělují, se dá udělat společný projekt.
Je tu samozřejmě i třetí možnost, kterou bych také doporučoval, protože tady nutně narážíme na limity psané odpovědi. Tou možností je osobní návštěva psychoterapeuta, se kterým můžete vše v klidu probrat, ujasnit si své pocity, priority a získat podporu a jiný pohled. Anebo se můžete společně i s přítelem vypravit za párovým terapeutem a díky odborné pomoci lépe najít odpověď na otázku: „Co s tím my dva budeme dělat?“
Cesty jsou zatím otevřené a je jich víc. Nebojte se nevědět, tápat a pochybovat, je to přirozené. Věřím, že po jedné z nich doputujete tam, kde si nakonec budete přát být, i když to třeba nebude jednoduché. Přeju vám hodně síly a hodně štěstí!
Adam Suchý
