Přestože mi bylo čtyřicet, stále nejsem schopná odpoutat se od rodičů a jejich názorů. Téměř deset let chodím na terapii a přes dvacet let k psychiatrovi, rovněž jsem měla dvě hospitalizace na psychiatrii. Přes veškerou snahu se mě stále drží staré vzorce chování. Někdy se už zdá, že se něco začíná měnit, aby vzápětí staré vzorce vypluly na povrch s novou silou. Vždycky je to jen na chvilku…
Stokrát si můžu rozumově opakovat, že jsem schopná něco zvládnout, protože už jsem zvládla ledacos, ale stejně jsem plná hluboké nejistoty a nevěřím ani svému vnímání. V duchu se připravuju, že se začnu vůči rodičům vymezovat, ale nechci jim ubližovat, protože jsou psychicky hodně křehcí, a tak zase nic neřeknu. Nebo řeknu, ale pak mám silné pocity viny, beru své sdělení zpět a omlouvám se.
Jiné vztahy mimo rodičů a sestry moc nemám. Volnočasové aktivity rovněž ne. Pracuju na odpolední směnu (jako uklízečka) a připadá mi, že většina akcí, kurzů a podobně se odehrává odpoledne nebo k večeru. Práci se bojím změnit, protože jsem deset let chodila jen po brigádách a i tu práci, co mám teď, jsem si nesehnala sama. Soužití s rodiči mě psychicky vyčerpává a život bez volného času a radosti mě netěší. Ale nejsem schopná to změnit.
Rodiče mi dávají protichůdné signály. Jako by chtěli, abych byla samostatná, ale druhým dechem mi říkají, že bez nich to nezvládnu, a tahají mě zase zpátky, protože z toho mají úzkost. A já nemůžu pochopit, že nemůžu za to, jak jim je. Mám pocit, že kdybych se rozhodla jinak, nebylo by jim zle… Cokoliv si rozumově vysvětlím, emočně to ale tak vůbec neprožívám a nevěřím tomu. Klouže to jen po povrchu a nejde do srdce. Někdy ztrácím naději, že se z toho do konce života stihnu vymotat.
Michaela, 40 let
Názor odborníka
Milá Michaelo,
děkuji za otevřenost, s jakou jste popsala problém, který vám brání žít spokojený samostatný život. Je zřejmé, že byste si takový už moc přála, o to těžší musí být prožívat bezmoc, kterou popisujete. Při přemýšlení nad vaším příběhem mi vytanulo několik otázek. Nabízím vám je s nadějí, že vám pomohou podívat se na váš problém ještě z dalších úhlů a třeba se díky tomu posunout zase o kus dál.
Příčiny a souvislosti
Je neschopnost odpoutat se od rodičů (a neschopnost rodičů nechat vás žít si vlastní život) vaším primárním problémem? Nebo je možná vaše pevná vazba na rodinu nejschůdnějším možným řešením jiné základní situace?
Byly všechny psychoterapie a hospitalizace na psychiatrii spojené s problémem odpoutat se a žít samostatný život, nebo jste se potýkala s jinými potížemi, které s rodiči přímo nesouvisejí a které vyústily do připoutání k nim, nedůvěru v sebe a neschopnost osamostatnit se? Jinými slovy, jsou pramenem vaší nejistoty rodiče a jejich vztah k vám, nebo je příliš těsná vazba mezi vámi součástí jejich snahy pomoci vám, jelikož znají vaše nejistoty?
Stojí za vším nedostatek sebedůvěry a pocitu vlastní hodnoty (neodpovídající vašim skutečným talentům, vzdělání a možnostem), který vám brání využít váš potenciál – nebo jsou vaše možnosti omezené i jinak než „jen“ sebepodceňováním? Máte jasnou představu o tom, čeho všeho byste mohla dosáhnout, jaké ambice mít, kdybyste si více věřila? Existují nějaké limity, přes které by bylo velmi těžké se dostat, i kdybyste byla asertivní a sebejistá?
Kdo vlastně koho více potřebuje? Vy rodiče, nebo rodiče vás? Stává se nezřídka, že se „řešením“ partnerského problému rodičů stane v rodinném systému dítě. Poslouží jako jakýsi stabilizátor – například rodiče zaměřují svou pozornost na dítě, místo aby se museli zaměřit na svůj nefunkční partnerský vztah. Kdyby se dítě v takovém nezdravém systému osamostatnilo, odkryly by se problémy rodičů, čemuž se oni (často nevědomě) brání. Ale také se často stává, že by rodiče velmi rádi viděli své dítě, jak vede samostatný život, ale z nějakého důvodu na straně dítěte takové osamostatnění není možné, stále se odkládá…
Kudy se vydat
Pokud jsou mé otázky příliš těžké, zkuste si pro začátek představit pomyslnou situaci (vynechávám vaši sestru, nenapsala jste, zda bydlí také u rodičů a zda je i ona součástí dynamiky vztahů): vaši rodiče se odstěhují třeba za oceán a nechají vás dál bydlet v jejich bytě.
- Bude problém vyřešen? Konečně si vydechnete a uleví se vám? Nebude to sice jednoduché, ale konečně budete žít svůj život?
- Nebo to příliš nepomůže, možná to bude ještě těžší?
Mohlo by vás zajímat
Krize důvěry
Zraněné obvykle nebývá jen srdce, ale také naše ješitnost. Jak obnovit ve vztahu blízkost?
Přečíst článekAž po vyjasnění těchto souvislosti lze, myslím, říci, z kterého konce k problému přistoupit. Zda se zaměřit na jasnější, možná ráznější komunikaci s rodiči, s trváním na vlastních potřebách a plánech – a ještě předtím na posílení sebedůvěry, schopnosti říkat ne, vytrvalosti na cestě za cílem, možná práci s ostychem ve společenských situacích, budování podpůrného zázemí jiného než rodina, ale třeba i na toleranci neúspěchu, respektive trpělivosti a koncentrace na cestě za úspěchem… nebo spíše na schopnost unést, že vás někdo vnímá v negativním světle, třeba jako „nevděčnou dceru“… a nebo zda nejdříve pracovat na akceptaci reálné situace a reality vašich možností, pak jim přizpůsobit plány a vydat se krůček po krůčku k jejich naplnění.
Na čem můžete stavět
V něčem se všechny možné přístupy a cesty ke spokojenějšímu životu budou překrývat. Třeba v potřebě posílení pocitu vlastní hodnoty, sebepřijetí nebo víry v šanci mít se v životě fajn. To vše ale jde mnohem lépe, když začínáme od shovívavého a sebe sama nezraňujícího, ale realistického náhledu na vlastní situaci.
Píšete, že jste zvládla ledacos. To je dobrá zpráva! Bylo by možné sama pro sebe nějak specifikovat, co to bylo, v čem jste dobrá, v čem se umíte prosadit nebo u čeho spíše vydržíte, co vás motivuje a baví a co ne, jaké jsou vaše talenty a na čem prozatím stavět nelze, protože to není vaše silná stránka?
Je škoda vyčerpávat se neustálým narážením na vlastní limity. („Výzvy“ a dokazování sám sobě nechme těm, kdo mají energie a sebejistoty na rozdávání.) A je naopak moudré rozvíjet a podporovat ty naše schopnosti, o nichž víme, že na nich můžeme stavět a že nám pomohou posílit naši sebedůvěru. Mohou to být maličkosti, ideálně něco, k čemu nepotřebujete rodiče.
Máte záliby nebo rutiny, které vám dělají radost? Opět to nemusí to být nic ohromného – procházka v parku, krásný výhled z okna, oblíbená hudba, hezký film. A opět: ideálně něco, k čemu nepotřebujete rodiče. Byl by to další kamínek do mozaiky věcí, díky nimž život lze vnímat jako místo, kde je možné prosadit si vlastní vůli a použít vlastní schopnosti, bez pomoci druhých a bez toho, abychom naplňovali jejich představy.
Soužití dospělých je možné
Ptala bych se dál… ale ukončím své zamyšlení pohledem ještě z jiného úhlu.
Přese vše výše napsané platí také, že pokud to, v jakých vztazích a jak žijeme, vyhovuje všem zúčastněným, není vždy nutné uspořádání měnit proti vlastní přirozenosti a možnostem – jen proto, že společenská norma říká, že náš způsob života není ten správný. Obecné pravidlo zní dítě se v určitém věku osamostatní a nepotřebuje rodiče. Ale to neznamená, že to tak musí mít všechny rodiny. Existují i takové, kde děti zůstávají v původní rodině i jako dospělé, protože to je pro všechny nejlepší možné řešení.
Jistěže takové rodinné soužití, aby bylo zdravé, neubližující a sytící, nebude stát na nerovnocenném vztahu, kdy rodiče jednají i s dospělým dítětem z pozice autority a toho, kdo udává řád, nebo kdy se naopak celý rodinný systém podřizuje vůli dítěte. Ale soužití dospělých lidí, jejichž vztah přerostl z rodičovské odpovědnosti a dětské poslušnosti či prosazování se do vzájemného respektu a podpory, je určitě možné.
Milá Michaelo, přeji vám, ať staré vzorce přepíšete tak, aby vám v nich bylo co nejvíce dobře, přirozeně a spokojeně – do míry dané možnostmi vaší reality, kterou bude možné přijmout takovou, jaká je, a na tomto přijetí postavit nový, více uspokojující život, s lidmi, s nimiž se budete vzájemně obohacovat.
Andrea Platznerová
Připojte se zdarma
hlavní myšlenky z nových článků mailem
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
