Je mi pětačtyřicet, bratr je o pět let starší. Naše máma nás před rokem takzvaně odstřihla. Dělala to tak celý život s lidmi, se kterými vešla do konfliktu. V našem případě šlo o časté výhrady vůči nám a našim ženám, proti kterým jsme se vždy ohrazovali.
Jednoho dne se nepohodla s bratrem a napsala nám mail, že lidi, jako jsme my, ve svém životě nepotřebuje. Nesměli jsme jí ani přijít s dětmi popřát k narozeninám, které měla o pár dní později. Tehdy jsem na to poprvé v životě zareagoval velmi emotivně, vulgárně, nepřiměřeně – takže jsem její rozhodnutí zpečetil.
Ani si už souslednost událostí nepamatuje: věří, že jsme se k ní chovali hnusně, a proto nás odstřihla. Za svůj výbuch jsem se mockrát omluvil, ale nepomohlo to. Podle mámy jsme prostě stejní sráči jako náš táta, který už nežije. Po pravdě, občas je mi z toho úzko, ale vlastně nám všem současná situace v mnohém ulevila.
Když se ale máma odněkud dozví, že někdo marodíme, píše, že kdykoli budeme mít „vážný zdravotní problém a budeme na to sami“ (čtu to jako další decentní hodnocení našich žen), je připravena okamžitě přijet a starat se o nás. Vypadá to, že si pohrává s myšlenkou naší invalidity. Jako by nás v takové pozici potřebovala mít. Se zdravými syny kontakt odmítá, už nás prý v životě nepotřebuje vidět, naše nemohoucnost by ale její vztah k nám otočila.
Napadá mě vysvětlení, že není schopna respektovat naše hranice. Představuje si, že hranice padnou a ona nad námi opět získá moc, jejíž postupné oslabování nejspíš neunesla. Další úvaha směřuje k principu „když odmítnu já vás, nemůžete vy odmítat mě“. Odstřihnu vás nadobro, abych si jednou provždy vyřešila své obavy a pocity nepřijetí – nepřijetí v pozici, kterou chci ve vztahu k vám mít. Doplním můj laický dojem, že prožívání a chování mámy ovlivňují výrazné narcistní rysy.
Tomáš, 45 let
Názor odborníka
Dobrý den, pane Tomáši,
upřímně, odpověď se mi nakonec psala těžko, protože bych vám ráda nabídla něco nového a zajímavého. Prostě narcistní téma rozeznělo vlastní narcistní strunku (každý ji máme). Těžko se mi to hledalo, protože v jádru je vám jasné, oč jde, ale z dopisu je cítit smutek.
Pak jsem byla chvíli na vaši mámu z pozice dcery naštvaná, co blbne, takhle to přece nebude mít dobrý konec. Úplně chápu váš výbuch. Pak jsem se pokusila dívat na to jejíma očima a pak svýma, ženskýma a profesníma očima. Chyběly mi doplňující informace o tom, kdy váš táta zemřel, v jaké fázi rodinného života (čili jestli vás s bratrem vychovávala sama a jestli pak našla máma někoho jiného atd.), ale pokusím se o kloudnou odpověď.
Chci vám říct, že podle mě má vaše máma syndrom válečného veterána a k tomu je nejspíš navíc opravdu sebestředná a uzavřená v sobě.
Nechat děti jít
Být matkou dospělého samostatného syna (synů) je samo o sobě těžké. Na jednu stranu může být matka viděna jako vměšující se, na druhou jako nedostatečně se zajímající. Najít rovnováhu mezi těmito dvěma póly je věc trvalého dialogu a vzájemného vylaďování – a to nezačne samo od sebe ve chvíli, kdy je vám sedmdesát.
K tomu se postupně přidává stárnutí, a pokud nemá žena dobrý vzor zvládání přechodu do této životní etapy ve své matce, nemá moc kam sáhnout, jelikož společnost nám příliš takových vzorů nenabízí, a ocitá se na neznámé půdě.
Dospělé děti si se svými partnery vytvoří vlastní životní styl. Jako žena potřebujete notnou dávku moudrosti, trpělivosti a laskavosti, abyste všechno, čemu jste byla oddaná a věnovala tomu roky života, nechala mizet a ještě se radovala, jak je dítě šťastné, podporovala jeho manželství a rodinu a byla ve stand‑by režimu, když budou něco potřebovat.
Problém je, že pokud už nemáte někdejší postavení v rodině a nemáte partnera, máte prázdný život. Koníčky ani kamarádky (navíc některé stále vdané a šťastné) vám nevyplní ty prázdné večery. Jste prostě v luftě. Některá se překlopí do babičky, věnuje se aspoň vnoučatům. K tomu je potřeba dodat, že babička potřebuje mít něco před sebou, vědět dopředu, co se bude dít, aby se měla na co chystat.
Veterán v zemi nikoho
Domnívám se, že vaše máma je uvízlá v tom území nikoho, kde není nic. Jako žena už je do velké míry „mimo“, jako matka také, být babičkou ji asi nechytlo. Navíc pravděpodobně v minulosti hrdinsky trpěla – manžela měla, ale asi ho ve svých očích považovala za slabocha (přemítám nad významem vašeho slova sráč).
Musela se potýkat s jeho smrtí a těžkým údělem vdovy, syny vychovala sama a ti ji opustili – co na tom, že je to vývojově správně? Její hrdinství nikdo nevidí, nikdo neoceňuje. V tom smyslu je prožívání podobné syndromu veteránů v zálivu: máte vzpomínky na strašně těžké emoční prožitky, ale nemáte je s kým sdílet a nikdo to neoceňuje.
V tuhle chvíli opravdu záleží na tom, jakou máte osobnost. Jestli s moudrostí, pokorou a odvahou vykročíte do další životní etapy (kde vás, popravdě řečeno, čeká smrt), nebo jestli celou situaci odmítnete a popřete ve smyslu „mě se tohle netýká, tyhle lidi ve svém životě nepotřebuju“.
Pokud máte narcistní rysy, potřebujete především trvalý přísun pozornosti a obdivu. Ten se nekoná, a tak se od všeho odstřihnete. Veteráni často pijí nebo rozvinou nějakou chorobu, jako žena hrdinka máte spíš šanci onemocnět tělesně nebo psychicky.
Výrok „ jestli vážně onemocníte a budete na to sami, nastoupím“ tedy lze brát jako výrok veterána, který je vždy připraven vrhnout se do další bitvy – tam totiž cítí, že žije – a také jako projekci vlastní budoucnosti.
Vaše matka někde hluboko a podvědomě dobře ví, že je to ona, kdo bude nemocná, bude na to sama a bude potřebovat, abyste nastoupili a byli připraveni jí pomoci. Vy ale musíte být připraven, že i to jde pomáhajícím pěkně otrávit, pokud je přijímání pomoci kořeněné výčitkami a hořkostí.
Vzhledem k tomu, že nás psychoterapeuty živí touha lidí po smíření s vlastními rodiči, si dovolím jednu radu. Nebuďte jako ona a neodstřihněte ji taky, to by se cesta k budoucímu smíření uzavřela úplně.
Zkuste brát její občasné esemesky jako volání veterána, že je ve stand‑by režimu, připraven na další bitvu, což jí umožňuje žít pro něco, mít nějakou budoucnost, ne jen smrt před sebou. Zkuste jí na to odpovědět, že pokud bude nemocná ona, postaráte se taky, podle svých možností (neříkám prosím nic v tom smyslu, že si ji máte brát domů, a buďte připraveni na to, že nic nebude dobré).
Veteráni potřebují uznání utrpení a obdiv. Nevím, čím vaše máma byla, ale třeba by mohla dostat úkol uspořádat rodinná alba a udělat k nim popisky – pro vaše děti, nebo napsat knihu vzpomínek na život v minulém režimu, pro další generace.
S pozdravem
Alena Večeřová Procházková
