Dobrý den,
přes den nedokážu dělat činnosti, jako je soustředěné čtení a podobně. Když však nastane noc, najednou se zklidním. Výborně se koncentruji, připadám si v bezpečí a můžu studovat a číst, jak se mi zlíbí. To mi ale vadí, protože nechci být v noci vzhůru a ráno být nepoužitelná.
Čím je to způsobeno a co s tím lze dělat? Podotýkám, že ať mám den nabitý nebo volný, situace má stejný průběh.
Děkuji za radu
Petra
Názor odborníka
Milá Petro,
píšete, že se přes den nedokážete soustředit a v noci se naopak koncentrujete výborně. V psychologii o tom mluvíme jako o cirkadiánních rytmech. Jde o biologické rytmy, které se opakují každý den ve stejném duchu, a každý člověk je má nastavené trochu jinak. Co se týká denní vs. noční aktivity, dělí se však lidé na dvě „základní skupiny“, resp. spíše jde o různé póly téhož spektra. O skřivany, kteří vstanou brzo ráno čilí a pohotoví, a sovy, kterým se nejlépe pracuje v noci, kdy už skřivani sladce spí. A pak je tady spousta lidí mezi tím, kteří dobře fungují v „normální době“ (například právě mezi devátou a pátou). Na internetu na toto téma snadno najdete spoustu materiálů, ale i diskusí.
Kdybychom se spolu octly například na kávě, mohla bych se na spoustu věcí doptat, abychom si byly jisté, že jdeme správným směrem. Nyní však budu vycházet pouze z vašeho dotazu: Na základě něj by nebylo těžké usoudit, že budete nejspíš „sova“. Je to však jen popis věci. Jednoduché konstatování, jak to máte. Už méně se mluví o tom, že „normální“ školní a pracovní život je dnes nastavený spíše pro lidi, kteří jsou po ránu schopni fungovat, a že není snadné obhájit si večer dost času na práci (protože ráno to některým z nás opravdu nejde) i na zábavu (která je moc potřebná a po ránu jsou všichni v práci). Jak máme pak na druhý den ještě vstát? Být sovou je v takto fungujícím světě docela náročné.
Přiznám se, že to mám sama podobně. Válčila jsem s pocitem, že jsem přes den naprosto „marná“ a že nic neudělám. A večer jsem se najednou zklidnila. Všichni šli spát a já jsem si hověla ve tmě a tichu – v bezpečí, jak píšete – a všechno šlo jako po másle. Úkol za úkolem.
Ještě i dnes je to válka. Vím, že pokud budu chtít žít jako jiní lidé přes den, nebudu tak výkonná. Takže je to něco za něco. Když mě čeká velký úkol, prohodím se na pár týdnů do „nočního režimu“. A když ne, smiřuji se s pocitem, že nejsem právě kometa, ale je to jediný způsob, jak trávit čas například s přítelem, který nemá klouzavou pracovní dobu.
Snadné to není, ale není to vaše chyba a zřejmě ani otázka vědomé volby. Je to zkrátka jedna z mnoha biologických daností, jaké máme a se kterými se v průběhu svého života učíme žít. V určitých situacích je být sovou úžasná výhoda. A v jiných je to kříž. Stejně tak „extrémní skřivani“ to však nemají lehké. Nedovedu si představit, že bych se budila v pět ráno, chodila po špičkách po bytě a netrpělivě čekala, kdy už budu moci jít do práce.
Uvědomuji si, že moje odpověď není moc povzbudivá. Píšete, že nechcete být v noci vzhůru a ráno nepoužitelná – a já vám na to odpovídám, že to možná nejde tak úplně změnit. Co však jde, a co je na rozdíl od biologických daností plně ve vašich rukou, je soustředit se na svá rána a večery a poznávat sama sebe v detailech, jaké se dějí. Uvědomovat si, jak to vlastně mám, co kdy jsem a nejsem schopná dělat, co přesně mi pomáhá. Klíčem ke změně totiž nemusí vždy být schopnost „předělat se“. Je velké mistrovství poznat šíři svých možností ale také jejich limity a nelámat věci přes koleno. Zjistit, kdo jsem, co umím skvěle a co umím hůř, přijmout to, že některé věci tu s námi budou napořád – a umět si podle toho zařídit život.
Pokud máme tak trochu výjimečnou určitou část těla, budeme se jí pravděpodobně ve svých myšlenkách zabývat v pubertě, ale i v dospělosti. Mnohokrát si na ni vzpomeneme a budeme se s ní vyrovnávat. A s biologickými rytmy je to podobné, byť nejsou na první pohled vidět. Proto vám přeji, abyste svůj rytmus dokázala časem využít k vlastní spokojenosti a mít jej ráda.
S pozdravem, Ester Danelová
Pomohl vám článek?
