Dlouho jsem si myslela, že moje dětství a dospívání bylo idylické, ačkoliv si z něj skoro nic nepamatuju. Velmi mnou ale otřáslo, když jsem objevila svůj deníček z doby, kdy mi bylo 11 let, kde často píšu, jak nenávidím svoji mámu a že bych chtěla umřít. Přesto jsem vždycky ke své mámě velmi vzhlížela, považovala ji za bohyni, která všechno ví a vždycky si ví rady.
Tento obraz začal v mé dospělosti postupně dostávat trhliny, kdy jsem zjišťovala, že ne všechno, co říká, je pravda, a spoustu věcí přehnaně dramatizuje. Celý obraz se úplně zhroutil, když mi bylo 28 let a začala jsem docházet na psychologické kurzy.
Postupně jsem zjistila, že celý její život je jedna velká lež, že hraje jen divadlo, aby udělala na ostatní lidi dojem. S tím souvisí i to, že často lidi okolo sebe pomlouvá a zesměšňuje a ze sebe dělá někoho lepšího. Snaží se řídit životy svých blízkých a přivazuje si je různými službami.
V tom věku začala moje pravá puberta, kdy jsem ji přestala považovat za bohyni a začala objevovat, kdo skutečně jsem. Vše se však vyhrotilo v posledním roce, kdy najednou nejsem schopná s ní vůbec komunikovat. Cítím vůči ní obrovskou křivdu, jsem v roli oběti. Její chování nebo i jen přítomnost ve mně vzbuzuje obrovský vztek – často s ní vůbec nepromluvím nebo jen odseknu. Vyhýbám se jí.
Přitom bych se chtěla nad jejím chováním pousmát a říct si, že to jinak neumí, a reagovat naprosto v klidu, bez vzteku. Rozumově znám a chápu všechny důvody, proč se tak chová, ale emocionálně se s tím nedokážu srovnat, respektovat to a v klidu na to reagovat.
Alena, 32 let
Názor odborníka
Dobrý den Aleno,
zdá se, že v posledních letech ve vás jednání matky vyvolává spíše nepříjemné pocity a zklamání, což pro vás musí být velice bolestivé, pokud jste ji do své dospělosti vnímala jako bohyni.
Vůbec se nedivím, že takto významný obrat ve vnímání matky má vliv na to, jak nespokojeně se nyní sama cítíte a jak matku i sebe zpochybňujete. Odhalení, že někdo není dle našich dosavadních představ, je pro psychiku náročný úkol, který může silně narušovat i to, co si myslíme sami o sobě.
Sama za sebe
Proces, kterým nyní procházíte, však zní jako velice důležitý vývojový krok k psychologickému osamostatnění a separaci. Takový významný proces si lze jen těžko představit bez intenzivních prožitků. V separačním období totiž často prožíváme odpor nebo hněv. Intenzita těchto prožitků se nedá snášet a my cítíme potřebu s tím něco dělat, a tak vnitřní prožívání iniciuje vnější změnu. I proto je uvědomění si bolestivých prožitků v životě tak důležité.
Představa, že jste matku vnímala jako bohyni, zde hraje nesmírně důležitou, možná klíčovou roli v porozumění tomu, proč jste nyní vůči matce tak odmítavá až vzteklá. Zkuste si představit, jak těžké je odpoutat se od někoho, koho vnímáme jako božství. To je úkol na hraně snesitelnosti.
Váš vztah k matce byl patrně nesmírně pozitivní až idealizovaný. Nikdo z nás ale není bezchybný a byla jen otázka času, než se takováto představa o matce musela rozplynout.
Mohli bychom uvažovat o tom, že pro vaši psyché je nyní důležité, aby původně silný pozitivní prožitek božství mohl být kompenzován silným negativním prožitkem ztráty iluzí a zklamání. Vztah k matce, který nemohl být dále idealizován a matka tím nemůže být dále vnímána jako božství, se nyní mění na vztah silně negativní, ve kterém jste se stala „na matku alergická“.
To, co se ve vás děje, co nyní k matce cítíte a jak o ní přemýšlíte, lze tedy chápat jako smysluplný krok k vytvoření mnohem skutečnějšího vztahu k matce a tím také k sobě samotné.
Je na vás, jak s tímto budete dále pracovat. Rozhodně bych vám však doporučil věnovat pozornost tomu, co se ve vás nyní odehrává, protože je to smysluplné.
Přeji vám zdárnou cestu při hledání sebe samotné.
S pozdravem
Jakub Nemček
Pomohl vám článek?
