Dobrý den,
s manželem se rozvádím, už přes rok žijeme odděleně. Chce děti do své péče, já do střídavé. Pracujeme oba ve stejné firmě, krátký a dlouhý týden. Pokud mám volno, mám mít děti (7 a 10 let) a ex je v práci.
Rodiče ani sourozence nemám, bývalý se naopak se svými rodiči a sestrou a jejími dětmi navštěvuje i několikrát denně. Otec dětem vykládá, že si nikdy nikoho nenajde. Já již mám nového partnera. Je moc hodný, sám je rozvedený a má děti. Nebydlíme spolu, ale někdy mě na chvíli navštíví nebo jedeme k němu a podnikáme něco pro děti. Nesmím však svým dětem říct dopředu, že tam pojedeme, protože to odmítají, i když si to vždy užijí a nechtějí domů.
Když si mám děti u svého manžela vyzvedávat, je to neuvěřitelně obtížné. Přemlouvám je a nakonec si odvezu alespoň dceru. Syn u mě nebyl už měsíc. Hlídají ho rodiče exmanžela nebo jeho sestra. Přitom když už jsou děti u mě, je to báječný čas, pořád se mazlíme, podnikáme různé věci a ani nechtějí, abych šla do práce. Pak je odvezu k ex a o mém volnu je vše nanovo.
Navštívila jsem několik terapeutů a všichni mi radí, abych dětem dala volbu, s kým chtějí být. Já se s tím bohužel neztotožňuji. Myslím si, že děti jsou docela ovlivňovány – například jsem zaslechla od dědy větu: „Ty jdeš pryč? Nám ale bude smutno…“ Ex mě navíc před dětmi neustále shazuje, že před nimi dávám přednost něčemu jinému, i když jsme se třeba dohodli, že je pohlídá, abych mohla něco podniknout bez dětí, což se zatím stalo tak dvakrát.
Je to věčný boj, nechci přijít o to být s dětmi, poraďte… Díky.
Daniela
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji vám za důvěru, s níž se na nás obracíte i poté, co jste nenašla porozumění u několika terapeutů.
Rozvod manželství s dětmi je vždy obtížnou záležitostí, náročným životním obdobím a zdá se, že komunikace s vaším bývalým manžem není jednoduchá. Je dobře, že dál hledáte uspokojivé řešení. Ráda bych vás podpořila i v tom, abyste nevzdala úsilí najít si na této náročné cestě osobního průvodce, ideálně terapeuta zaměřujícího se na danou problematiku. Někdy se též vyplácí využít pro zprostředkování dohody služeb specializovaného mediátora.
Nicméně – co já nyní mohu říci k vašemu dopisu:
Osobně se stejně jako vy neztotožňuji s radou terapeutů, jež jste navštívila.
Pro děti ve věku vašich není vhodné, aby si samy vybíraly, se kterým z rodičů chtějí být. Nerozhodují se totiž podle svého nejlepšího zájmu, ale kupříkladu:
-
volí rodiče, který jim více povolí a méně toho po nich chce;
-
mají tendenci zůstat u rodiče, který více dává najevo, jak jejich nepřítomností trpí;
-
nadržují rodiči, který „zůstal“, oproti tomu, jenž z manželství odešel.
Pokud je rozhodnutí ponecháno na dětech, později ho často litují a navíc trpívají výčitkami svědomí vůči rodiči, kterého upozadily. Rozhodně jim tedy nepřísluší taková odpovědnost!
Ke střídavé péči jsem obecně spíše zdrženlivá, nicméně váš případ mi z dostupných údajů přijde jako vhodný pro tento typ uspořádání. Podporuji vás tedy ve vašem rozhodnutí stát si za požadavkem střídavé péče a nechť rozhodne soud.
Dalším palčivým bodem, který ve vašem dopise vnímám, je předávání dětí. Zdá se, že jste to vy, kdo si pro děti jezdí a zároveň je pak odváží. To mi přijde nevyrovnané. Domnívám se, že by pro všechny bylo lepší, kdyby jednu z cest s dětmi absolvoval jejich otec. Takto jste totiž v nevýhodném postavení toho, kdo děti vytrhává z prostředí, v němž zrovna jsou. Děti žijí přítomností: když jsou ve společnosti mámy (případně jí blízkých lidí), užívají si to, a když jsou ve společnosti táty (případně jemu blízkých), užívají si to také. Změna prostředí bývá velmi náročná, když je někdo nechce pustit.
Pokud je komunikace s exmanželem možná, pokusila bych se mu sdělit, že v zájmu dětí je co nejhladší předávání a obecně co nejlepší spolupráce mezi vámi. Přestali jste být manželi, ale rodiči spolu zůstáváte dál. Více než to, že se rodiče rozejdou, bývají děti kolikrát poškozeny tím, že se pomlouvají, dělají si naschvály, nenávidí se.
Využívejte celý web.
PředplatnéPřeji vám i vašim dětem, aby se situace brzy zklidnila.
Pavla Koucká
