Dobrý den,
pokusím se vám popsat svou situaci, protože sama už si opravdu nevím rady. 15. března 2012 mi zcela nečekaně zemřela maminka ve věku nedožitých 55 let. Mně bylo v červnu 24 let a s maminkou jsem měla skvělý vztah. Byla pro mě velkou oporou a vůbec, byla to prostě maminka, nejmilovanější osoba na světě. Těžko se mi o tom píše, natož mluví.
Zůstala jsem sama s mým otcem a dvěma psy. Maminka se posledních 5 let svého života angažovala v adopci vysloužilých dostihových chrtů a své psy opravdu milovala. Nikdy předtím jsem ji neviděla dělat něco s takovým zájmem, takže jsem kategoricky odmítla variantu, že bych je měla dát pryč. Můj otec je naprosto pasivní, všechno musím řešit já.
Nedávno jsem nás s úspěchem kompletně přestěhovala. Za celý den nemám ani jednu volnou minutu pro sebe. Na nohou jsem od pěti ráno. Když se v deset večer zastavím a snažím se do pěti minut vtěsnat jediné jídlo za den, tak jsem ještě ráda. Už nemůžu dál. Ani nevím jak!
Mám pocit, že každým dnem se prostě sesypu a už ani nevstanu. Jsem hodně a pořád unavená, mám zdravotní problémy se zády, někdy mám pocit, že všechny povinnosti plním úplně bezmyšlenkovitě. Jako robot, hlava vypnutá, prázdný pohled do nikam, prostě automatika.
Vím, že to nemůžu zvládnout, ale co mám dělat, když prostě není nikdo, kdo by to dělal za mě?
Zuzana
Názor odborníka
Dobrý den, Zuzano,
dříve, než se dostanu k tomu, co mě k vašemu dotazu napadá, chtěla bych vám vyjádřit upřímnou soustrast. Neumím si plně představit, jaké to pro vás musí být, v takto mladém věku nečekaně ztratit někoho tak blízkého, s kým jste měla krásný vztah.
Rozumím vám, že je těžké o tom mluvit, přemýšlet, psát, proto bych vás chtěla ocenit, že i když je to tak citlivé téma, jste se rozhodla se s ním s námi podělit a nezůstala jste na to sama. Věřím, že to může být inspirací pro ostatní, kteří jsou třeba v podobné situaci.
Píšete o tom, že po ztrátě vaší maminky jste na všechno sama (starost o domácnost, psi, otce) a cítíte na sobě, že už dlouho tímto způsobem nebudete schopná fungovat. Jste unavená, nestíháte se najíst, objevují se i zdravotní problémy. Už nad tím ani nepřemýšlíte a děláte to automaticky.
Když jsem si váš dotaz několikrát přečetla, napadalo mě, jak to pro vás musí být náročné. Všechny ty věci kolem domácnosti a psů. Říkala jsem si, že žena vašeho věku by kromě starostí měla mít i nějaké radosti, které by jí pomáhali překlenout toto nesnadné období. Zuzano, je něco, co vám i v této době dokáže udělat radost, co vám pomůže na chvíli zapomenout a vystoupit z toho každodenního kolotoče? Pokud člověk dlouhodobě zažívá náročné období, jsou jeho zdroje brzy vyčerpány, pokud je průběžně nedoplňuje.
Existuje určitá rezerva, ze které jde ještě chvíli po vyčerpání zdrojů získávat energii, ale ani ta není bezedná. Z vašeho popisu mám pocit, že jedete už nadoraz a mám obavu o to, jak dlouho to můžete tímto tempem vydržet. Přemýšlím, jaké by to bylo, kdybyste se zkusila každý den zastavit a zamyslet se, co byste pro sebe mohla udělat, abyste doplnila své síly. Napadá vás něco nebo někdo?
Zároveň s tímto se mi opakovaně vrací otázka, jak jste na tom vy sama s přijímáním a říkáním si o pomoc od ostatních. Pokoušel se vám někdo z vašeho okolí a rodiny nabídnout pomoc? Jak jste se k této nabídce zachovala? Dokážete si sama o pomoc říct? Pokud ano, na koho se obracíte a s čím konkrétně? A pokud ne, co vám v tom brání? Domnívám se, že aktuální situace se musela hluboce dotknout více lidí kolem vás (otec, blízká rodina), proto by pro mě bylo zajímavé zjišťovat, jak na nynější situaci reaguje vaše okolí ve vztahu k vám. V dotazu píšete pouze o otci. Je ve vaší blízkosti ještě někdo, s kým byste si mohla promluvit a třeba v něm získat spojence, který by vám mohl s něčím pomoci?
Poslední věc, o kterou bych se s vámi ráda podělila, je myšlenka, zda tento kolotoč plný povinností a starosti nemůže být pro vás „jistou ochranou“ před vámi samotnou. Pokud člověk zažije velkou ztrátu, může na to reagovat různě. Jednou z reakcí může být i to, že se naplno zapojí do všeho kolem sebe, ačkoli by to všechno nemusel dělat pouze sám, protože ho to chrání před tím, aby se zastavil a uvědomil si, jak mu opravdu je.
Ztráta milovaného člověka patří k nejvýraznějším stresovým faktorům, které mohou člověka za život potkat, proto si myslím, že je opravdu důležité, abyste v první řadě ošetřila sama sebe (rozhovorem s blízkým člověkem či odborníkem, úpravou časového harmonogramu, vyšetřením času jen pro vás apod.). Pokud totiž nebudete v pořádku vy sama a zhroutíte se, pravděpodobně se zhroutí i vše kolem vás. Věřím, že by si vaše okolí nepřálo, abyste na všechno byla sama, pokud nechcete.
Využívejte celý web.
PředplatnéS přáním, abyste nezapomínala sama na sebe a vaše zdroje byly průběžně doplňovány,
Marie Kovářová
