Dobrý den,
jsou to skoro dva roky od chvíle, kdy jsem ze dne na den odešla ze svým synem od bývalého manžela. Večer předtím mě před naším synem napadl, povalil na zem, škrtil a chtěl zabít. Naštěstí to nedokončil.
Ještě tu noc jsem odešla se synem v náručí, s občankou a oblečením, co jsme měli na sobě. Následovaly měsíce tahanic u soudu, exekuce, které šly na můj plat, protože ex neplatil své závazky. Do toho nás vyhostila i má rodina, u kterých jsme se synem pobývali, protože jsem odmítla jít proti svým zásadám.
I přesto, co se stalo mezi mnou a ex, jsem chtěla dát šanci jemu a synovi. Nakonec jsme opět putovali narychlo do jednoho pronájmu – malý byt, nic moc extra, do toho stále trvající exekuce. V práci stres, doma stres. Fungovala jsem jako robot, protože jsem to chtěla kvůli synovi zvládnout.
Uběhlo pár měsíců. Noc co noc jsem na sobě makala, abych převzala pozici vedoucího a zajistila mně a synovi lepší život. Nyní to mám – máme hezký velký byt, velmi slušný plat, i bez alimentů se máme dobře. Syn je šikovný a dobře se učí.
Jenže já najednou nemám na nic sílu. Každý den se musím nutit, abych vstala a začala fungovat. Každý den večer uléhám a cítím prázdno. Nevím, jak se znovu nastartovat, abych mohla zase plnohodnotně žít. Snažím se, ale nemám prostě sílu… Děkuji za každou radu.
Barbarka
Názor odborníka
Dobrý den, Barbarko,
při čtení vašeho příběhu si říkám, co všechno jste v životě dokázala, nemyslím tím pouze odvahu vzdorovat násilí, odejít bez ničeho a postavit se na vlastní nohy a začít nový život po odchodu s ex partnerem, ale i odvahu jít za svými hodnotami. Čtu dobře ve vašem dopisu, že jste dala znovu šanci vztahu s expartnerem po tom, co se stalo? Říkám si, jak nemálo jste docílila, abyste pro sebe a syna zajistila dostatečné životní podmínky, finanční příjem a slušné bydlení, jestli si také nezasloužíte nějaký odpočinek, spočinutí, odměnu a pohlazení – i kdybyste si to měla dopřát sama. Říkám si také, kdo z vašeho okolí by vás dovedl za to, co jste překonala a dokázala, ocenit, a zda takové lidi máte?
Když píšete, že v současnosti nemáte na nic sílu, co tím myslíte, nemáte sílu skutečně vůbec na nic? Nebo na některé věci ano? Na které? Co to pro vás přesně znamená, plnohodnotně žít? Zažila jste někdy v minulosti podobný plnohodnotný život? Pokud ano: Kdy to bylo? Jací lidé nebo situace byly s tímto naplněným stavem spojené? Je možné zkusit o obnovu podobného způsobu a stylu života, i když třeba na jiném místě? Nebo jaký máte sen, ideál takového naplněného života? Jaký první nejmenší krůček by k němu bylo možné udělat? Myslím tím cokoli, zajít do kina nebo do divadla, zorganizovat pro kolegy v práci nebo jiné přátele víkendový relax či posezení, nabídnout laskavou a přívětivou pomoc někomu v okolí (nemyslím finanční). Poslední nabídku myslím záměrně, vztahy s lidmi dovedou být velmi uzdravující.
Také si říkám, že asi nebudete člověk, který zrovna „fňuká“ s každou drobností, všechno, co jste získala, je dosažené vlastní tvrdou prací. Jak jste na tom s empatií a citlivostí a třeba vnímavostí k druhým, přírodě, umění? Co by dobrého o vás řekli vaši přátelé, rodina, kolegové a spolupracovníci?
Píšete, že jste se rozkmotřila i se svou rodinou, poněvadž jste hájila své zásady. Co je to za zásady? Platí ještě dnes, nebo byste je poněkud pozměnila, vnímala barevněji? Jste ráda, že s rodinou nekomunikujete, nebo byste se chtěla pokusit dát vztahy více do pořádku?
Pokud vás uvedené myšlenky inspirují k nějaké (i drobné) změně, budu ráda, a zkuste případně vyhledat radu nějakého kouče, psychologa či psychoteraputa.
Přeji naplněné léto plné odpočinku a radosti ze vztahů, ať se synem nebo i s jinými lidmi ve vašem okolí, a načerpání sil a nových nápadů do práce.
Stanislava Ševčíková
Pomohl vám článek?
