Je to asi 1,5 roku, co jsem se nacházel ve stavu, který zpětně již bez skrupulí nazývám depresí, ačkoliv jsem nebyl u lékaře. Mnoho týdnů jsem prodléval v něčem, co bych nazval vnitřním peklem bez východiska. V noci jsem se budil a tajně brečel do polštáře, aby to manželka nevěděla. Ráno jsem vstával s pocitem nasrání na celý svět, na moji ženu i své děti, na všechno. Nedokázal jsem vystát žádné lidi, měl jsem pocit totální zoufalosti a bezmoci s vidinou jediného vysvobození – nebýt.
Ta myšlenka byla neodbytná a já se často našel ve stavu přemýšlení, jak to zařídit. Jenže právě kvůli manželce a dětem bych to neudělal. Byl jsem zoufalý z toho, že jsem vůbec nerozuměl tomu, co se mi děje, a že to jediné, v čem vidím vysvobození, udělat nemůžu. Po čase to odeznělo, a pak zničehonic několikrát přišlo znovu, i když už ne na tak dlouho, ale přesto. V mezidobí jsem se nacházel ve stavu „přežívání“ – bez jakékoliv radosti ze života.
Po delší době jsem se odhodlal najít si pomoc – terapeuta. Od té doby se strašně moc změnilo. K lepšímu. Přesto občas zažívám krátkodobé epizody depresivních stavů a zoufalství, naštěstí jen na 1–2 dny. Už s tím naštěstí umím pracovat. Ale probudit se ráno s tím známým pocitem, který mě kdysi dovedl k myšlenkám na konec, mi dává pochybnosti, zda je moje cesta dostatečná.
Chci se zeptat, zda je to „normální“, ač si uvědomuji ironii této otázky. Bude časem lépe (úplně bez těchto stavů), nebo potřebuji prášky? Doktorům jsem se vyhýbal, nechci diagnózu a vědomí „nemoci“. Mám pocit, že bych pak přestal bojovat a pracovat na sobě, protože bych to přijal jako fakt.
Jirka, 36 let
Názor odborníka
Nevím sám, pane Jiří, ani já v tom nejsem rád… tak mi to odkázal nesmrtelný Jiří Grossman.
Především: deprese není jen smutná nálada, ale rozvrat řídicích systémů. A za druhé: deprese není jen jedna, jak se nás snaží přesvědčit farmaceutický průmysl, který dokonce nabízí své pilule, když budete truchlit nad smrtí blízké osoby déle než dva týdny. (Fakt!!)
Co si myslím, je, že můžete být vděčný osudu, že vaše deprese se dostala jen do stadia, kdy jste cítil odpovědnost vůči své rodině. Mohla totiž dojít také tam, že byste byl dopracoval k přesvědčení, že jste přítěží a že rodině bude líp, když tenhle svět opustíte. Nebo dokonce až tam, že je pro jistotu vezmete s sebou.
Jak napsal velice trefně William Styron, autor Sofiiny volby, ve své autobiografii nazvané v českém překladu Viditelná temnota: Když si zlomíte nohu, máte na to hlavu, abyste si to srovnal. Ale když se vám to poláme v hlavě, nemáte nic, čím to zvládnout.
Deprese může být důsledkem nezvládnutého stresu, ale může být takzvaně pro nic a za nic (dříve jsme říkali „endogenní“, což je doslova „v tomto domě vzniklá“), prostě proto, že máte špatně namíchané geny. Dnes už víme o depresích vzniklých na základě poruchy střevního mikrobiomu.
Transkulturální psychiatr Ari Kiev, který sjezdil svět křížem krážem, našel ve druhé polovině minulého století, bez ohledu na opravdu jakékoliv podmínky, jedno procento lidí trpících schizofrenií a něco k šesti procentům lidí trpících depresemi. Tak to příroda namíchala.
Psychoterapie není jen „popovídat si“, během ní dochází k přestavbě celé řady mozkových sítí a tím i mozkových programů. Antidepresiva regulují úbytek „mozkové chemie“, kterou u deprese předpokládáme. Obojí funguje, ale jak to tak bývá, někdy víc a někdy méně. Nejúčinnější metodou jsou stále elektrošoky (a také nejbezpečnější!).
Není ostuda přiznat, že deprese se stala mou souputnicí – stejně jako jiné nemoci, které nás postihnou. Psychiatrie používá příměru „model cukrovky“. Cukrovka je absolutní (I. typ), nebo relativní (II. typ) nedostatek inzulinu. A při druhém typu cukrovky můžete fungovat několik týdnů bez pomoci léků, ale pak přijde něco, co rovnováhu naruší, a budete to dávat do kupy pár měsíců!
Stejně jako je obtížné odhadnout, jak zvládnete náročnou situaci (pche, pche, anebo zhroucení), je obtížné předpovídat, zda vám u deprese bude, nebo nebude zapotřebí farmakologické podpory.
Když nebudete riskovat a nebudete chtít skutečnou depresi „přeprat“ (což se nikomu nepovedlo, ale byli i takoví, kteří se dočkali toho, že odešla) a navážete rozumnou spolupráci s rozumným „psychočlověkem“, budete vědět včas, kterou cestou se právě teď pustit.
Přál bych vám upřímně, abyste nás nepotřeboval. Ale když budete potřebovat, jsme tu od toho!
RH
Pomohl vám článek?
