Obracím se na vás s prosbou o radu, jak pomoct dceři a vlastně celé naší rodině. Manžel, sedmiletá dcera, tříletý syn a já žijeme zvenčí ideální život. Jsme zdraví, máme dům se zahradou, peníze na vše, co potřebujeme, prarodiče, kamarády, přátele, ale neustále se cítíme přetížení, nervózní, že nic nestíháme, zejména od té doby, co dcera začala chodit do první třídy.
Dcera byla už odmalička velmi citlivé, nervózní, ukňourané a ubrečené dítě, hodně nás potrápila hysterickými záchvaty v období 2–5 let, kdy například nikdy nechtěla jít domů, chtěla více pohádek, více sladkostí, být s kamarádkami… Každé vyzvedávání ze školky bylo slzavé údolí. Zlepšilo se to v předškolním roce, v prvním roce ve škole má ale zase časté stavy únavy, vyčerpání, že se jí nic nechce, často brečí, neví si rady.
Úplně přestala doma pomáhat, často neodpovídá, nereaguje, když na ni mluvíme (to někdy dělá i manžel). Vysvětluji si to tak, že je přetížená, že má moc aktivit, ale sama v pololetí chtěla další kroužek… Bohužel s manželem oba občas procházíme depresivními stavy, já užívám už cca 20 let antidepresiva, která mi byla indikována na úzkostnou poruchu a sociální fobie. Jsme oba velcí chaotici a často se dohadujeme o věcech, které by mohly být jasné a jednoduše dané.
Jak bychom mohli naší rodině zajistit nějaký jasnější řád, pevnější základ? Mám pocit, že by nám to všem moc pomohlo. Občas se snažím zavést „pravidla“ – například vždy v osm posteli, klíče vždy na věšák, špinavé oblečení vždy do koše na prádlo… ale stojí mě hodně sil do toho ostatní členy rodiny namotivovat. Jedná se u dcery o depresi, nebo je to jen výsledek chaosu, který u nás doma panuje?
Milada, 37 let
Názor odborníka
Milá Milado,
vaše otázka se týká dvou propojených témat – jak pomoci dceři a jak pomoci rodině. U obou témat zmiňujete slovo přetížení. Zastavím se nejprve u vaší dcery. Popsala jste to, co na ní vnímáte jako náročné a co pravděpodobně ovlivňuje atmosféru u vás doma. Nejspíše těžce zvládá, když věci nejsou podle ní. Je pro ni možná těžší než pro jiné děti se s tím vyrovnat.
Všímám si, že takové rozdíly máme i jako dospělí. Někdo z nás rychle přijímá věci, které ho v životě potkají, jiný zase v myšlenkách bojuje a trápí se tím, co se mu nelíbí či co nechce. Představuji si, že vaše dcera s tím zápolila v době, kdy chodila do mateřské školy, a ve chvíli, kdy se jí dařilo čím dál více své stavy ovládat, začala chodit do školy, kde je to opět náročnější.
Vyrovnat se s nároky
Ve škole je mnoho situací, které nejsou podle přání dětí. Zažívají více frustrace a zároveň mají mnohem méně příležitostí je tam ventilovat či je „vyběhat“. Zajímalo by mě, jak vnímá dceru její učitel/ka. Některé děti zvládnou ve škole vše plnit, fungovat a přemohou se, doma jsou ale podrážděné, unavené nebo vzteklé. Možná si přejí, aby už aspoň někde bylo po jejich.
Je na sebe dcera náročná ohledně školního úspěchu? Chodí do školy ráda? Má tam kamarády? Píšete, že navštěvuje kroužky. Zbývá jí některý den volný, opravdu odpočinkový? Dnešní doba nabízí spoustu možností rozvíjet se, bavit se či trávit čas zajímavým způsobem. Je přirozené, že takový volný čas nabízíme našim dětem. Zároveň je důležité nechat děti jen tak být – odhadnout, kolik unesou aktivit a zábavy. S aktivitami je to jako s jídlem: každý zážitek následně potřebuje čas na vytrávení, jinak je člověk „přejedený“.
Myslím, že pro dítě v první třídě je úplně dostačující jeden kroužek týdně. Vím, že jsou děti, které mnoho aktivit vyžadují. Samy ale neumí odhadnout, zda v rámci celého týdne nebude jejich program příliš náročný. Podle mě je v pořádku uzpůsobit volný čas podle jejich sil. Všímejte si, zda se dceřiny těžké nálady vztahují pravidelně k nějakým dnům či situacím. Přetíženost vzniká i z hezkých zážitků.
Stabilní zázemí
Ptáte se, zda může být pro ni i pro vás zatěžující chaotismus. Chaos v rodině je do jisté míry velmi běžný – skloubit potřeby a program čtyř lidí různého věku, zájmů a povinností je někdy vrcholový sport. Přemýšlím, zda je možné dosáhnout opravdu podpůrného klidného rodinného prostředí. Někde vzadu v mysli nám vyskakují obrázky idylických rodinných situací z reklam. Ve skutečnosti velmi mnoho z nás s jazykem na vestě běží den za dnem a jsme nadšeni ze všech poklidných a příjemných společných chvilek, které bývají vzácné.
Zajímá vás, zda by mohlo pomoci dodat do rodiny více řádu či pravidel. Možná ano. Kde by se ale taková pravidla měla vzít a čeho by se týkala?
- Jde o to lépe dělit práci?
- Jde o to lépe organizovat čas?
- Je už teď nějaká oblast rodinného života, kde se vám společně daří?
Stálo by za to podpořit to, co už funguje, a případně zkusit jednu další věc změnit – ať je to pouze drobná výzva. Pokud si dáme příliš daleké cíle, dojde nám dech a nakonec se zklamaně zase vrátíme na start. Udělejte jen malý krok ve snížení chaosu tak, abyste na to všichni měli dost sil. Až když se změna udrží, můžete pokračovat dál.
Možná někdy nejde ani tolik o řád či organizaci, pevný základ může v rodině vznikat mnoha drobnostmi. Violet Oaklander, americká gestalt terapeutka, která se zaměřuje na práci s dětmi, zmiňuje ve své knize Ukrytý poklad, že mnoho malých dětí má pocit, že jim skutečně nikdo nenaslouchá. Obzvláště děti, které ještě nejsou tak zdatné vyjádřit slovy to, co potřebují říci. Doporučuje rodičům být k tomu, jak své děti poslouchají, vnímaví. Má vaše dcera možnost mluvit o tom, jak se má? Může vyjádřit své pocity příjemné i těžké?
Pro tuto příležitost navrhuje výše zmíněná autorka zavést takzvaný čas na vztek, například jej zahrnout do ukládacího rituálu. Dítě může otevřeně vyprávět o tom, co se mu ten den nelíbilo či co ho naštvalo, a rodič pouze pozorně poslouchá, nic nehodnotí (i kdyby byl sám předmětem dětské stížnosti).
Jako druhou podpůrnou aktivitu Violet doporučuje dopřát dítěti přesně vymezený čas, ve kterém se bude dít to, co dítě samo chce. Nastavíme na kuchyňské minutce například 20 minut (nebo tolik času, kolik náš rozvrh umožňuje) a vyzveme dítě, že teď budeme spolu s ním dělat chvíli něco, co si přeje – kreslit si, stavět lego, zpívat, běhat nebo cokoli jiného v rámci nějakých pro vás přijatelných mantinelů.
Emoce jsou v pořádku
Také píšete, že s manželem oba znáte depresivní stavy. Často rodičům doporučuji zkusit svou zkušenost s dětmi přiměřenou formou sdílet a dodat jim tak pocit, že je takové věci prožívají i dospělí, že i oni hledají způsoby, jak je zvládat.
Takový rozhovor může vypadat takto: „Aničko, vypadáš velmi sklesle a bez nálady. Také se tak někdy cítím a vím, jak těžké je s tím bojovat. Někdy mi pomáhá být sama, ale jindy mě povzbudí být s někým, kdo mě má rád. Kdybys potřebovala pomoc, jsem tady. Pokud chceš svůj čas, pochopím to.“
O situaci vaší rodiny vím velmi málo, berte tedy prosím moje zamyšlení jako nápady, o kterých můžete dále uvažovat, pokud vám budou připadat užitečné. Nakonec mám chuť vás povzbudit a dodat naději, že se dceřino prožívání i chování může proměňovat tím, jak bude dozrávat.
Někdy čas opravdu velmi léčí, mnoho těžkostí se urovná. Pokud by se její nálady a celkové klima v rodině vyvíjely směrem, který si nepřejete, může být dobrým nápadem navštívit rodinnou terapii a společně s terapeutem celou situaci více prozkoumat. Někdy je pro rodiče velmi úlevné s někým o svých trápeních otevřeně mluvit a stejně jako dětem dopřát také sami sobě čas na vztek.
Držím palce!
Petra Bradová
