Dobrý den, již nějaký čas chodím na psychoterapii a identifikuji některé věci (úzkost, výchova, strach), se kterými chci pracovat. Nicméně aktuálně cítím, že se nacházím již na konci svých sil, co se týče stresu a jeho zvládání.
Po podrobení stresu zkoumání jsem identifikoval, že je spojen s lidmi a s tím, co by si o mně mohli myslet na základě mého chování, a také s pracovní a životní frustrací. V práci nebo kolektivu lidí, když mám mluvit, něco prezentovat a tak podobně.
Momentálně, posledních pár měsíců během týdne se již budím ve stresu a úzkosti, funguji tak celý den a bojuji, abych byl schopen v klidu usnout. Moje největší obava je, aby se to dříve či později neprojevilo psychosomaticky nějakým onemocněním. Snažím se sportovat, ale to je jen dočasná úleva.
Obecně mám velký problém s projevováním a ventilováním emocí. Vše dusím v sobě a nedokážu najít způsob, jak pozitivní a negativní emoce pouštět ze sebe ven. Snažím se na tom pracovat, ale situace se poslední dobou zhoršuje. Z hrudníku se tlak a úzkost přesunula do krku a hlavy, kde cítím napětí. Na jednu stranu si říkám, že „se to hejbe“ a doufám, že je to dobře… Také již delší dobu pozoruji zalehlé uši, které nejdou profouknutím nebo zívnutím uvolnit.
Opravdu poslední dobou pozoruji přetlak, který se snažím uvolnit také sexuálně, ale jelikož jsou to spojené nádoby, tak vyvrcholení fyzické není lehké, stejně jako vyvrcholení emocionální. Napadá vás jak s tím naložit? Jak vyvrcholit stres a emoce?
Michal, 31 let
Názor odborníka
Dobrý den, Michale,
i když jasně pojmenováváte, co nyní cítíte a potřebujete, plnohodnotná odpověď by mohla být značně rozsáhlá a musela by se nutně zabývat mnoha variantami způsobů řešení. Není lehké dát přímou radu bez znalosti kontextu vaší situace, vaší osobnosti a osobní historie. Zde je pár nápadů:
Obvyklá rada, jak zmírnit stres, zní: nevystavovat se situacím, které situaci vyvolávají. Obecně stres nastává tehdy, když se dlouhodobě vystavujete podnětům, které váš organismus vysoce zatěžují a vyčerpávají. Existují dva prastaré způsoby, jak se se stresem vyrovnat: útok, nebo útěk. V dnešní době to není tak jednoduché, nemůžete chytit šéfa nebo kolegyni pod krkem. Také není možné prostě utéci z porady, když tam máte něco prezentovat.
Používat sex jako prostředek k uvolnění není špatný nápad, ale pokud to nefunguje, dlouhodobě si koledujete o sexuální dysfunkci.
Moje rada bude možná znít banálně, ale pomůže se na tuto chvíli dobře připravit, třeba si to i doma zkusit říci nanečisto. Máte‑li kolem sebe nějakou dobrou duši, před kterou byste si své vystoupení mohl vyzkoušet, také by to mohlo pomoci. Zkuste se přihlásit na nějaký kurs soft skills – komunikačních dovedností a začít tyto poučky používat v praxi. Při samotné prezentaci se zaměřit se na její obsah, neztotožňovat sebe s výsledky práce. (Neprezentuju primárně sebe, ale svoji práci nebo určité téma. Samozřejmě, že s vystupováním před lidmi prezentujeme také svoji osobu, ale v pracovním prostředí to zkuste oddělit a „osobní věci“ probrat ideálně na terapii.)
Vaši obavu z psychosomatického onemocnění považuji za reálnou, vlivem dlouhodobého stresu mohou vznikat funkční orgánové poruchy, se kterými tělo bojuje a trpí, i když původní stresor nefunguje nebo člověk situaci vyvolávající stres již opustil.
Řešením může být i přechodné užívání farmak, která působí proti úzkosti (anxiolytika). Pokud se zklidníte a budete lépe spát, budete to mít pro vás jednoznačně pozitivní dopad. Není třeba zdůrazňovat, jak je spánek pro regeneraci těla i psychiky důležitý. Pokud se rozhodnete užívat psychofarmaka, rozhodně pokračujte v terapii, nejlepší je kombinace obou přístupů, farmakoterapeutického i psychoterapeutického.
Bytí s pravdou těla
V knize Nemoc jako řeč duše, která vychází z psychosomatického přístupu, autoři Dahlke a Detleffsen píší, že smyslové orgány jsou brány vnímání, které nás propojují s vnějším světem. Tento svět nám zprostředkovávají subjektivními obrazy. „Jsme totiž docela sami v kruhu obrazů, ale vyvíjíme značné úsilí, abychom se s touto pravdou nestřetli.“
Autoři tvrdí, že „v té míře, v jaké naše smyslové orgány přestávají správně fungovat, jsme nuceni hledět do svého nitra a naslouchat mu.“ Nedoslýchavost u starších lidí vysvětlují jejich neochotou naslouchat druhým a tendencí k egocentrismu. Neochotou vpouštět nové věci, informace, impulsy.
Cílem je nejen odžití emocí, ale i pochopení sebe v té situaci a přijetí.
Zalehlé uši tedy souvisí s jistou tendencí (vnitřní ne‑možností) vnímat věci, tak jak jsou. I emoce nás informují o aktuálním dění, vyzývají nás k akci (movere – latinsky pohybovat se, ex je předpona vyjadřující směr ven).
Jiří Cieslar o emocích ve svých denících napsal: „Neptejte se, zda jsou emoce oprávněné či ne. Prostě jsou. A my se rádi bráníme tomu, co je. Co je, je právě přítomnost bytí, angažující vás celého i s pravdou těla.“
Vyjadřovat pocity, když se objeví
Hledáte způsob, jak dát průchod emocím. Nevíme, co jste již vyzkoušel či jak vaše pokusy dopadly, natož o historii, jak tyto bloky u vás vznikly. Mám pocit, že hledáte ten nejlepší způsob; zkuste hledat dost dobrý způsob. Důležité bude, abyste emoce nějak vyjádřil. Cílem je, abyste zareagoval přiměřeným způsobem v pravou chvíli, tedy naučit se reagovat a vyjadřovat pocity, když se objeví. Nedusit je, mluvit o nich, dát jim průchod.
Pokud prásknete dveřmi, bude to pro vás rozhodně zdravější způsob, než v sobě emoci dusit. Tento způsob není samozřejmě únosný dlouhodobě a není to návod na vzorec chování, ale pokud se pohybujeme v jednom extrému (pasivní způsob navenek, dušení emocí v sobě), je cestou k optimálnímu způsobu reakce cesta přes druhý extrém a pak najít svoji optimální středovou polohu.
O jaké emoce se hlavně jedná? Pokuste se v rámci terapii tyto pocity zvědomit a odžít. I to je jeden z cílů terapie – odreagování emocí ze situací z minulosti, které byly náročné a kde jste se nemohl projevit (nemohl si to dovolit) nebo jste nevěděl, jak v takové situaci zdravě zareagovat. Cílem je nejen odžití, ale i pochopení sebe v té situaci a přijetí. Bez odsuzování a obviňování druhých. Další fází je odpuštění – pokud neodpustíme, živíme tyto emoce v sobě, což přispívá k tomu, že si udržujeme hladinu stresových hormonů.
Používat sex jako prostředek k uvolnění není špatný nápad, to doporučuje už zmíněný Dahlke, ale pokud to nefunguje, dlouhodobě si koledujete o sexuální dysfunkci. K frustracím, které uvádíte, by se připojila i frustrace z této oblasti. V tomto ohledu bych vám přála tolerantní partnerku a vypnout hodnocení. Ostatně nepíšete nic o svém citovém zázemí, zda máte přítelkyni, kterou milujete, nebo jen hledáte uvolnění. Možná je kamenem úrazu, že nadřazujete potřebu uvolnit se potřebě sexuální?
Potřeby a cíle
Frustrace souvisí s nemožností dosahovat svých cílů a naplňováním svých potřeb. Jaké jste si stanovil životní cíle? Jaké potřeby máte naplněné a o kterých byste naopak řekl, že nejsou uspokojené? Je‑li třeba, přehodnoťte své cíle a upravte je podle své životní situace a vašich možností. To samé s potřebami; ty samozřejmě nestanovíte, ty každý máme a v různé míře, v různém životním období je naplňujeme či nenaplňujeme.
Dahlke ve své knize Životní krize jako vývojové šance uvádí, že úzkosti provázejí stav, kdy je nutno postoupit ve vývoji dál, avšak jedinec setrvává ve statu quo, brání se změně, vývoji. Budeme‑li se držet tohoto výkladového rámce, nabízí se otázka: Co vám brání jít dál? Proč se bráníte změně?
Mluvit před lidmi a přitom mít strach, už dlouho předem, co by si o vás pomysleli, svědčí o velké vnitřní nejistotě a strachu z hodnocení a přijetí druhými. Ten největší kritik není jeden z vašich kolegů, ale – jste to vy sám. Nejde o to, jaký jste, z hlediska hodnocení, ale umět se přijmout. Přijmout se, takový jaký jsem.
Využívejte celý web.
PředplatnéKlíčem je sebepoznání a chuť se podívat a přijmout své dobré stránky i méně lichotivé stránky povahy. Odvahu a štěstí na této cestě sebepoznání přeje
Marta Helingerová
