Dobrý den,
mám nyní osmiměsíční dcerku, kterou velmi miluji a moc jsem si ji přála, přesto jsem už od půlky těhotenství vlivem událostí ve velkém stresu. Ten začíná být možná menší, ale přesto jsem přetažená a nevím, jak v sobě zpracovat staré bolesti.
Nejvíc si nevím rady s pocitem, že mě bývalý přítel opustil těhotnou, přestože dítě taky chtěl. Ze dne na den zmizel, zanechal bez peněz. Namluvil mi, že přijedou jeho rodiče a mezitím prostě utekl. Ať už měl k tomu jakékoliv důvody, které se snažím třeba pochopit, vcítit se do něj, že nikdo nejsme dokonalí apod.
Hlavně teď, když je malá na světě a já jsem poznala, kolik mi dá práce, jaké by to bylo, kdybych vedle sebe měla partnera, co by mě dokázal podpořit a být mi oporou. Cítím velkou bolest a zradu, zklamání. Hlavně se to dotýká malé, protože jsem podrážděná, snažím se, jak můžu. Našla jsem si i kamarádku – maminku na procházky, ale nestačí to.
Někde hluboko si myslím, že je to o tom naučit se mít rád sama sebe, protože pak bych dokázala všem odpustit, ale neumím to, protože to nechce přebolet. Už moc nemám odvahu se s někým seznámit, teď jsem chtěla dát šanci novému vztahu, ale prvně mi sliboval, že až bude méně práce, tak se staví. Nakonec se ozval, ale nejsme schopni se ani domluvit přes telefon.
Můj problém ve vztazích je, že opakovaně na někoho čekám, jsem z toho frustrovaná. Slíbil, že určitě příjde a kde nic tu nic. Už se mi to stalo asi v pěti vztazích, že prostě na někoho čekám a nedočkám se.
Díky
Pískle
Názor odborníka
Dobrý den,
vážím si vaší důvěry a sdílím vaše pocity, které vyjadřujete ve svém dopisu. Bolest nad tím, že vás těhotnou opustil tehdejší parter, vnímám tak, že hněv a zklamání nad prázdnými sliby se potřebují nějak dostat ven a přetvořit se v něco nového, snad třeba někdy v budoucnu přinášejícího radost a štěstí. To je ale ovšem dlouhé úsilí. Chtěla bych ocenit, že se snažíte pochopit i bývalého partnera a jeho vnímání celé situace. Je skvělé, že chcete uchránit svou osmiměsíční dcerku od zbytečných projevů stresu.
Nejhůře zvládnutelný pocit pro vás v tuto chvíli, jak píšete, je ten, že vás patner nechal těhotnou bez opory a peněz a prostě odešel? Jak se s něčím takovým vypořádat? Napadá mě – nedaly se už tehdy vysledovat nějaké náznaky, že partner chtěl ze vztahu odejít, ale hovořit o problémech nechtěl? Byl třeba příliš „útlocitný“ na to, aby to dokázal vyslovit? Co čekal ve vztahu on? Mohla být očekávání naplněna a hovořili jste o nich společně? A vnímala jste svá očekávání také vy, a to třeba i jen skrze jemné tělesné signály, případně že ani u vás to ve vztahu s ním není zcela v pořádku?
K tomu, aby se člověk dokázal vyrovnat se stávajícíni obtížemi, se může kouknout, jak se to dařilo někdy dřív? Jak se vám povedlo se vypořádat s jinými věcmi? Jak se vám obecně daří věci zvládnout? Co pomáhá, hojí a těší? Co napomáhá k tomu, že můžete jít dál a s čím? Co nám z minulého přesto zůstalo? Co si rádi neseme s sebou? Co jste získala z tohoto vztahu? Nejenom poznání, hodnoty, ale i třeba lidi, nové přátele? Máte svou dcerku, ale jsou i jiní lidé, kteří vás v nouzi podpořili? Nebo jen stojí opodál a třeba čekají, aby vám mohli pomoci? Vnímáte někoho takového ve svém okolí? Dokážete si takového člověka všimnout?
Z vašeho dopisu rozumím, že potřebujeme mít vedle sebe partnera, který nám bude oporou a kterému budete oporou vy. Partnera, který se vedle vás bude cítit plným a přijímaným člověkem a stejně tak se budete cítit i vy. Zdá se vám, že se možná objevil i někdo jiný, ale nebylo snadné se nakonec sejít? Co je možné očekávát od toho vztahu a co do něj také vy přinášíte? Jaké je vaše vnitřní „bohatství“?
Je skvělé, že vnímáte, že klíčem k novému vnímání sebe, druhých a světa okolo nás je láska k sobě, která přináší porozumění a odpuštění, ale také, a to především, nový směr v životě. Nejde o narcismus, který nedokáže mít rád nikoho jiného než sebe, ale o zralou lásku (které není snadné dosáhnout), která miluje dobrou mírou, a to sebe i druhé.
Znáte nebo znala jste někdy někoho takového ve svém okolí? Je možné se někým takovým inspirovat? Někým laskavým, kdo dokázal být pro druhého a nemusel za to vyžadovat něco recipročního? I tak se těm, kteří se takoví učí být, vyplatí sem tam si ve vztahu udělat občas malinké zastavení a ptát se: Dávám a mám kde brát? Hovořím v tuto chvíli především o vnitřních zdrojích, které může doplnit péče o sebe, čas pro sebe a pro dcerku, podle vašich potřeb. Jaké signály mi o tom, jak mám ráda sebe a druhé, dává mé tělo prostřednictvím dobré nálady, pocitu štěstí nebo i bolestí a nechuti něco dělat?
Úplně mi z vašeho dopisu není jasné, co myslíte tím, že stále na někoho čekáte? Napadá mě, že se právě teď můžete zkusit zamyslet, jak jste na tom s čekáním (a na co) a s dalšími potřebami „tady a teď“. Co právě teď potřebujete nejvíc a kdo ve vašem okolí vám může pomoci toho dosáhnout, ať dočasně nebo na delší dobu?
Vaše dcerka za chvíli začne chodit a celkově dělat samostatné krůčky. Jste na její samostatnost připravená? Víte jistě, že nebudete vnímat jako zradu, že bude chtít být sama sebou, byť k její úplné vlastní cestě je jistě ještě hodně dlouho a vy se společně můžete radovat z každé společné strávené chvíle?
Přeji vám, abyste se ve vztazích do budoucna trefila vždy do pravého místa, do (milující) vzájemnosti, jak u sebe, tak u partnerů. Aby vám společný život a rodičovské partnerství s dcerkou přinášelo samé radostné chvíle.
Využívejte celý web.
PředplatnéKdyž by vaše trápení stále nechtělo odejít, určitě se nebojte vyhledat někoho z pomáhajících profesí. Hledat můžete zde, na stránkách www.psychologie.cz, nebo i jinde na internetu.
Vše dobré a mnoho šťastných chvil,
Stanislava Ševčíková
