Dobrý den,
obracím se na vás s problémem, který mě trápí už přes rok. Jde o vztah mezi mými rodiči a partnerem. Toho jsem poznala před dvěma lety a hned nám bylo jasné, že k sobě patříme. Cítila jsem se krásně, jenže pak přišla realita. Jelikož je partner o 13 let starší a mně bylo tehdy 19, už jsem trochu tušila, že doma to bude problém.
Moji rodiče jsou fajn lidé, nikdy jsem s nimi neměla problém, vždy se mnou naopak vztahy řešili a měli jsme k sobě blízko. Jsem „vzorné dítě“, studuji úspěšně vysokou školu, vždy jsem jim dělala radost. Jenže tato situace naše vztahy trhá. Mí rodiče to nepřijali, partnera berou jako starce, který se hodí spíše k nim (má maminka mě měla už v 19) a vadí jim, že nemá vysokou školu, že se k sobě prostě nehodíme.
Zprvu byly tyto reakce tak ostré, že jsem si řekla, že to budeme tajit a nějak to dopadne.Chtěla jsem to postupem času řešit, ale je to spíše horší. Naši doma dělali velké scény – brečeli, nemohli spát, začali mě hlídat a terorizovat. Berou to tak, že jim ubližuju.
Tolikrát jsem o tom s rodiči mluvila a snažila se to urovnat, říct, že je to ten pravý a rozumně to řešit – teď jsme však dospěli do stavu, kdy řekli, že to nikdy nepřijmou, takže to už nerozebírám a lžu. Chci žít ještě doma a chodit s ním normálně. Vím, že se situace zlepší, až dostuduji a osamostatním se, ale nechci žít s pocitem, že ho nikdy nepřijmou.
Partner ví, jak mě to trápí, a snaží se čekat. Vím, že by tatínek partnera z domu při jakékoliv snaze o mě bojovat vyhodil. Kolikrát jsem přemýšlela, že vztah ukončím, ale milujeme se…
Zoufalka
Názor odborníka
Dobrý den,
podepsala jste se jako „Zoufalka“. Zdá se, že svoji situaci vidíte jako zoufalou, možná i samu sebe. Tak vás hned ze začátku chci povzbudit. Věřím, že to není bezvýchodné, i když ani ne snadné.
Vaše psaní vnímám hlavně jako popis vztahu s rodiči. Nikoli mezi vaším partnerem a jimi, ale mezi vámi a rodiči. Píšete, že vztah byl vždy bezproblémový, použila jste termín „vzorné dítě“. Nad tím jsem přemýšlela a říkala si, co vás vedlo k tomu, být vzorná, dělat rodičům radost? Co by se stalo, kdybyste vzorná nebyla? Víte, myslím, že neshody a spory s rodiči, zejména v pubertě, jsou zdravé a potřebné. Možná to není až tahle situace, která trhá vaše vztahy. Ale je to situace, na které se projevilo.
Rozumím tomu, že máte své rodiče ráda a že i vnímáte jejich lásku vůči vám. Taky si představuju, jak asi těžké pro vás musí být, když vidíte rodiče plakat nebo se trápit nad vaším rozhodnutím. Ano, mohou to brát tak, že jim ubližujete. Jak to ale vnímáte vy? A jak do budoucna chcete vnímat svoje rozhodnutí vzhledem k ostatním lidem? Do situace, kdy se vaše rozhodnutí někomu nebude líbit, se budete v životě dostávat častěji. Věřím tomu, že v mnoha situacích není nejlepší snažit se vyhovět druhým lidem, byť je máme velmi rádi a nechceme jim ubližovat. Někdy to znamená vydržet nějakou jejich nepříjemnou reakci a nebát se, že se tím náš vztah pokazí. Naopak, zdravý vztah zvládne i velké rozpory. To hlavní je, že se lidé dokáží i přes rozdílné názory respektovat. A to si myslím, že se právě rodiče ve vztahu k vám teprve učí.
Takže co bych vám doporučila. Zdá se, že odkládání nepomáhá. Také vysvětlování a přesvědčování nebývá v těchto situacích to pravé. Raději bych tedy zvolila otevřený, pevný a zároveň chápající přístup. Řekla bych rodičům, že můj vztah trvá a chci v něm dál pokračovat. Že nevím, jestli to bude partner na celý život, ale teď s ním chci být. Dala bych jim najevo, že rozumím jejich obavám a starostem, že jim věřím, že to dělají proto, že mě mají rádi. A že si cením všeho toho, co pro mne dělají a co mi umožňují, ale že v tomhle (ve vztazích) se chci rozhodovat sama. Ještě můžete říct, že vás mrzí, že jim to dělá starosti, že to neděláte jim, abyste jim ublížila. A pak můžete pokračovat v tom nerozebírání – vždy, když začnou nějaké výčitky, opakujte jen to, co už jste řekla – že chápete, že mají jiný názor, ale žádáte, aby respektovali vaše rozhodnutí. Nic víc.
Já vím, zní to jednoduše a v reálu to vůbec jednoduché není. Proto je dobré si být hlavně sama v sobě jistá, že neděláte nic špatného, když chcete sama rozhodovat o svém životě. Že to není proti nikomu, byť to tak oni mohou vnímat.
Držím vám pěsti!
Jana Brzkovská
