Dobrý den,
mí rodiče se pořád hádají. Trvá to už několik měsíců. Neustále na sobě hledají něco, co by si mohli vytknout, kvůli čemu se pohádat. Přijdou z práce a už to jede.
Nejhorší je, když se mě pak ptají, kdo měl pravdu, ať se ho/jí příště zastanu a podobně. Říkala jsem jim, že mě to trápí, ať se tolik nehádají, nebo aspoň ne přede mnou. Ale žádná změna, jako bych jim nic neříkala a byla jim úplně ukradená. Neustálé urážky a zesměšňování jeden druhého jsou na denním pořádku. Cítím tu neustále jen napjatou atmosféru…
Poslední dobou jsem z toho taková smutná. Snažím se se tím moc nezabývat, ale nejde to, hodně se mě to dotýká a trápí mě to. Nemám snad nikoho, komu bych to všechno mohla bez ostychu říct. Kamarádka bere všechno s humorem, dokáže řešit ty věci, co holky v našem věku řeší, ale když jí naznačím tohle, nic mi na to neřekne, jen „hm“. Tak už radši nic neříkám. Bylo už i takové horší období, kdy jsem si hodně ubližovala… Teď už míň, ale pořád to občas udělám.
Jedna učitelka se mě ptala na to, proč jsem taková smutná, a říkala, že když něco budu potřebovat, mám za ní zajít, že mi ráda pomůže. Hrozně ráda bych to ze sebe všechno dostala, někomu to řekla, jenže vůbec nevím komu – a kdyby té učitelce, tak zase nevím, jak začít, kdy a jak za ní zajít a mluvit…
Prosím vás o radu, hodně by mi to pomohlo… Děkuji.
Anonymka
Názor odborníka
Dobrý den,
píšete ohledně vašeho trápení s tím, že se rodiče stále urážejí a hádají a vás do hádek zatahují tím, že se máte zastat jednoho nebo druhého. Už jste jim zkusila říct, aby se nehádali, alespoň ne před vámi, ale vše zůstalo beze změny. Rozumím tomu, že se cítíte opomíjená a že se v napjaté domácí atmosféře necítíte dobře. Píšete také o svém smutku a o tom, že jste si ubližovala a občas se vám to stává i nyní.
Nemáte se s kým poradit a komu se svěřit a z toho, co píšete, vnímám, že by vám to nejspíš pomohlo. Skutečně platí, že sdílená starost je poloviční starost. Pouze je dobré najít člověka, ke kterému máte opravdu důvěru, nejlépe někoho z dospělých, kteří mají přeci jenom více zkušeností a také možností vám pomoci. Může to být vámi zmíněná učitelka. Nejlepší by asi bylo zastavit se za ní třeba o přestávce a domluvit se s ní, kdy byste za ní mohla zajít, a pak jí říct to, co vás trápí, třeba nějak tak, jak jste to napsala nám.
Může to být ale i někdo z rodiny, napadá mě třeba teta, strýc, babička, děda? Pokud společně nenajdete řešení pro vás, tedy co dělat, když se budete cítit špatně, bylo by možné zajít za školním psychologem nebo psycholožkou, pokud u vás na škole pracuje. Tam nemusíte napoprvé jít s rodiči.
Můžete také navštívit pedagogicko‑psychologickou poradnu. Tam pracují psychologové, kteří vám mohou pomoci se ve vaší situaci lépe vyznat a mohou společně s vámi hledat uspokojivé řešení vašeho trápení tak, abyste si neubližovala, a abyste se cítila lépe. Jelikož však píšete, že máte méně než 15 let, musela byste se do zmíněné poradny objednat a přijít společně s rodiči, nebo alespoň s jedním z nich. Nevím, jak by vaši rodiče reagovali, kdybyste jim toto řekla, ale věřím, že by alespoň měli možnost pochopit, že vám při takovém jejich chování k sobě navzájem a opomíjení vašich potřeb není dobře.
Ještě mě napadá, že byste také mohla zavolat na linku důvěry pro děti a mládež, jakou je například Modrá linka.
Moc vám držím palce, abyste se setkala s pochopením u člověka, kterému se rozhodnete svěřit, a abyste se mohla cítit dobře a řešit věci, které, jak píšete, holky ve vašem věku řeší.
Yvonne Holčáková
