Dobrý den,
s manželem jsme spolu 37 let, je nám přes 60, máme 3 dospělé děti. Je výbušný, často jsme se hádali, pak zase přišlo období klidu.
Náš vztah se začal poslední dobou zklidňovat, ale teď si manžel sehnal jiný byt a opouští mě. Myslím, že nemá jiný vztah, jen ho to přestalo bavit. Když jsem mu řekla, že ho mám pořád ráda a nechci se rozcházet, řekl, že se nerozcházíme, že jen bude bydlet jinde.
Já se chtěla rozvést už dávno, asi před 15 lety (a občas i později), teď už si poté, co jsem o manžela pečovala po operaci a nemoci, připadám stará a unavená. I když jsem si myslela, že bych bez něj byla klidnější a šťastnější, jsem skoro na dně, často brečím, buší mi srdce, všechno mi najednou připadá jako čekání na smrt.
Netuším, jak se s tím ve svém věku vyrovnám. Nějak vůbec nemám na nic sílu. Vím, že s tím nic nenadělám a že mladí s malými dětmi jsou na tom asi hůř, určitě nejsem sama, ale co dál?
Irena
Názor odborníka
Milá Ireno,
děkuji za váš dotaz. Při jeho čtení moji pozornost upoutala slova, která ve mě vyvolala určitou představu. Zmiňujete dlouhé období svého manželství, svůj věk, to, že si připadáte stará a unavená, že nemáte na nic sílu a vše vám teď přijde jako čekání na smrt.
Záměrně jsem vytáhla tato slova z kontextu, protože se mi vynořil obraz, který nesouvisí tak docela s odstěhováním manžela. Představila jsem si symbolický obraz smrti jako ukončení určité životní etapy, změnu.
Vaše závěrečná otázka zní: co dál? Jsem ráda, že se ptáte, co dál, je to otazka, která směřuje do budoucnosti, je v ní naděje. Všimla jsem si také, že píšete, že netušíte jak se s tím ve svém věku vyrovnáte. Myslím, že těžiště té věty není v tom, jak se s tím vyrovnat, ale v důrazu na věk. Mám představu, jako byste stála před závěsem, za kterým se skrývají vaše touhy, přání, zatím neuskutečněné plány a sny. Moc bych si přála, abyste našla odvahu ten závěs rozhrnout a podívala se na to, co tam je, jako na své možnosti.
Z toho co píšete usuzuji, že považujete svůj věk za největší překážku k otevření se novým věcem. Pokud je má domněnka správná, chtěla bych vás podpořit v tom, že tomu tak nemusí být. Věková omezení si klademe sami, je to naše rozhodnutí, zda uvěříme tomu, že v určitém věku si už nemůžeme naplňovat své sny, plány, tužby. Nevidím důvod, proč si ubírat právo na štěstí v souvislosti s věkem.
Když jsem četla vaše slova o tom, že manžel vás opouští, protože ho společný život přestal bavit, mojí první reakcí bylo pobouření. Pak mě ale napadla otázka, jak to máte vy, zda vás váš dosavadní život bavil? Píšete o tom, že jste několikrát zvažovala rozvod, o častých hádkách, o představách klidnějšího a spokojenějšího života bez manžela. Co je doopravdy to, co ve vás teď vyvoláva úzkost, o které píšete?
Ireno, doufám, že máte blízko sebe někoho, kdo vás může podpořit, vyslechnout, povzbudit. Pokud by tomu tak nebylo a cítila byste se v tom všem ztracená, neváhejte vyhledat psychoterapeuta, který vám může pomoci k nalezení vnitřního klidu.
Přeji vám jen to dobré a věřím, ze máte dostatek síly a odvahy k vytvoření si života podle svých představ, bez ohledu na okolnosti.
Agata Čadková
