S partnerkou vychováváme čtyři děti, dvě starší (16 a 11 let) jsou z jejího prvního manželství a dvě mladší jsou naše vlastní (6 a 5 let). Již asi rok prožíváme partnerskou krizi, vzájemné odcizení a rozchod v zájmech a životním zaměření nás obou. Oba nadevše milujeme naše děti, a i když víme, že atmosféru mezi námi určitě vnímají a ovlivňuje je, chceme dopady našich neshod a odcizení se na ně co nejvíce zmírnit.
Jsme schopni spolu fungovat jako kamarádi, domlouvat se na chodu domácnosti, vyjít si vstříc v péči o děti a také spolu strávit nějaký společný čas. Na druhou stranu víme, že děti cítí, že není vše v pořádku, a nechceme je nechat žít ve lži nebo na ně hrát divadlo, že se máma s tátou mají rádi a vše funguje. Proto se chystáme (s těmi staršími) jim říct, jak se věci mají, že budeme nadále oba každý den k dispozici, ale že zároveň máma i táta budou mít své vlastní životy, do kterých se možná časem připojí i noví partneři (ani jeden z nás zatím nikoho jiného nemáme, ani si nikoho nehledáme).
Chci se zeptat, co je podle vašeho názoru pro dítě lepší: žít nadále společně (s tím, že dítě má každý den tátu a mámu k dispozici a současně ví, že rodiče spolu nežijí jako partneři), nebo se rozdělit a nastavit střídavou péči?
Michal, 40 let
Názor odborníka
Michale,
především neexistuje nic jako rozchod rodičů či rozpad rodiny bez ztrát. Rozchod rodičů děti i jejich rodiče vždy poznamená. Rodiče mohou ovlivnit pouze to, jakým způsobem. Snahy – jistě podpořené dobrým úmyslem – obejít nevyhnutelné nutně ústí v nezdar a další komplikace.
Tady bych si dovolil odbočku v podobě krátkého obecnějšího zamyšlení nad rolí mámy a táty v životě dítěte. Domnívám se, že rodiče, mezi kterými chybí vzájemný sexuální vztah, nejsou tak úplně tátou a mámou. Něco jim a dítěti schází. Spojnice, která by ze dvou vztahových úseček dítě – máma a dítě – táta, tvořila zdravější sociální útvar: vztahový trojúhelník.
V něm je možné vztahy prožívat i pozorovat. Poznatky dítěte z pozorování dění na spojnici táta – máma pro ně mají naprosto zásadní význam z hlediska vztahového i osobnostního vývoje. Určují charakter sebepojetí a podobu pozdějších vztahů, včetně vztahů partnerských. Jde o zkušenost tvořící základy toho, kým jsme a jak se prožíváme.
V současnosti stále více slýcháme o rodově neutrálním pojetí rodičovství dvojice rodič a rodič. Kamarádské soužití rodičů vylučující z rodinného kruhu intimní vztah mámy a táty ji připomíná. Taková koncepce rodičovství ale podle mého soudu opomíjí základní charakteristiku mámy a táty, totiž že ti dva spolu dokážou vytvořit něco nového: mě. Bez této tvořivé schopnosti rodičovského páru by žádná rodina nikdy nevznikla.
Oplakání ztráty pomáhá jít dál
Domnívám se, že když uvažujete o vynechání mladších dětí z informativní schůzky a zvažujete i možnost pokračování společného „kamarádského“ soužití s partnerkou, o něco takového se pokoušíte. Pokud děti přijdou o rodinu, potřebují vědět proč. Pochopení jim může usnadnit truchlení nad ztrátou a uvolňuje tvořivý potenciál tolik potřebný pro přizpůsobení se novým životním podmínkám po rozchodu rodičů.
Obcházení těchto nepříjemných a bolestných rozhovorů dětem znesnadňuje oplakání ztráty, uvádí je ve zmatek, psychicky je vyčerpává. Pokud se rodiče po rozpadu vztahu nerozejdou, není co oplakávat, je stále možné doufat. Dítě je uvězněno v nekončícím dilematu podobně jako „pozůstalý“ nevyléčitelně nemocného ležícího roky v kómatu. To stejné ale platí i o vás rodičích.
Z vašeho dotazu jsem nabyl dojmu, že ani vy dva nemáte ve věci rozchodu zcela jasno. Váš dotaz je stručný, a tak zbývají pouze domněnky o důvodech, pro které už nemůžete být partnery. Rozhovory s rodiči, kteří za mnou v obdobných životních situacích přicházejí „kvůli dětem“, v mé praxi obvykle rychle naberou podobu párového sezení, na kterém se co nejotevřeněji bavíme o tom, co se ve vztahu rodičů odehrálo a odehrává. Někdy jsou u toho oba rodiče, jindy se u mě postupně vystřídají.
Výsledky těchto rozhovorů mají na průběh rodinné krize příznivý vliv. Uvolňují rodičům mysl a ruce v rozhodování o dalším životě. Pokud si vědí rady se svým životem, snadněji nacházejí vhodná řešení pro své děti. Doporučil bych vám proto zvážit s partnerkou navštívit párového nebo rodinného psychoterapeuta a promluvit si s ním o vašem vztahu. Věřím, že se vám pak bude rozhodovat lépe.
Napadlo mě, že partnerčiny děti z předcházejícího vztahu už situaci rozchodu rodičů zažily – možná byste mohli využít i jejich zkušeností a prostě se jich zeptat, co na váš plán říkají. Zdůrazňuji, že „zeptat se“ neznamená, že se jejich postřehy nutně budete řídit.
Děti, ať už jakkoli staré, by NIKDY neměly rozhodovat za rodiče ve věci rozchodu nebo následného uspořádání péče. Nesmějí být zatěžovány odpovědností za takto zásadní rozhodnutí. Bolest a nejistota spojená s tímto druhem rozhodování musí zůstat rodičům. O důvod víc, proč by se vyplatilo pro sebe vyhledat podporu u odborníka.
Přeji vám dostatek sil zvládnout rozhodnutí, ať už učiníte jakékoliv.
S pozdravem
Petr Sakař
Pomohl vám článek?
