Dobrý den,
s manželem máme dva syny, sedmiletého a pětiletého. Poslední dobou se u nás doma však objevují intenzivní rozpory kvůli jejich výchově, které začínají zasahovat i do našeho vztahu.
Jde o to, že naše výchova začíná připomínat „hodného a zlého poldu“. Já jsem ten zlý polda, který na první pohled jen rozkazuje, zakazuje a peskuje, zatímco manžel je ten hodný, který synům vše dovolí a rozmazluje je. Ze začátku mi to tak nevadilo, říkala jsem si, že je normální, že jeden z rodičů je přísnější.
Poslední zhruba rok mám však pocit, jako by se mužská část rodiny proti mně „spikla“ – když po synech něco chci, oba jen obrátí oči v sloup a manžel je ještě podpoří něčím jako „mamka je zase generál, že?“. Hodně mě to trápí, protože mám pocit, že tak snižuje mou autoritu. Často se kvůli tomu s manželem hádáme – on mi naopak vyčítá, že jsem moc upjatá a že naši synové nejsou poskoci.
Já samozřejmě nechci být ta, která jen rozkazuje, ale někdo přece musí nastavit určitá pravidla, aby ze synů nevyrostli nesamostatní mamánci, co bez rodičů neudělají ani krok. Je nám s manželem jasné, že je potřeba něco změnit, dokud jsou synové malí, a nechceme, aby naše rozpory ve výchově zašly až moc daleko.
Co můžeme udělat pro to, aby se situace zlepšila? Asi jsou potřeba nějaké kompromisy z obou stran, ale moc nevíme, jak na to… Předem děkuji za jakoukoliv radu.
Jana
Názor odborníka
Dobrý den, Jano,
ve výchově dětí existuje několik základních pravidel, která by měli oba manželé respektovat. Prvním z nich je nenapadat sebe navzájem v přítomnosti dětí. Respektovat, že jeden vydal výchovné rozhodnutí a tím se řídit, svou kritiku mu sdělit posléze. Má to samozřejmě své výjimky, kdy se snažíte bránit zájem dítěte například v případě přehnaně přísného trestu. Učení se vzájemnému respektu mezi lidmi je jednou z nejdůležitějších věcí, které své děti učíte.
Máte pravdu, že je třeba při výchově dětí stanovit určitá pravidla. Na těch základních (spánek, jídlo, co se stane při porušení pravidel) byste se měli jako partneři shodnout. Od určitého věku dětí je dobré, když se na vytváření pravidel podílejí i ony. To rozvíjí jejich osobnost směrem k samostatnosti a schopnosti seberegulace. Příliš přísná výchovná pravidla, na jejichž dodržováním dohlíží jen rodiče, naopak tuto schopnost seberegulace narušuje.
Pokud se na pravidlech dohodnete společně, pak je také společným dílem tato pravidla dodržovat a upozorňovat na jejich existenci a význam. Zkuste to nejprve jen sami s manželem. Řeknete si, která pravidla jsou pro vás pro každého důležitá a proč. Vyberte z nich ta zásadní a domluvte se, jak se postavíte, když se poruší.
Obecně by tendence porušovat pravidla měla být vždy doprovázena otázkou, proč toto chování nastává. Je snadné minout, že se dítě necítí dobře, když je jeho snaha porušit pravidla okamžitě přebita vynucením „poslouchání“ silou. Snažte se tedy být ve svém výchovném přístupu co nejvíce nastaveni na naslouchání potřebám jednotlivých členů rodiny.
Až se s manželem budete snažit si promluvit, prostudujte si nejprve pravidla zpětné vazby. Mluvte o sobě, věty nesmí začínat výroky „my“ nebo „ty“, ale výroky „já“. Vyhněte se generalizování typu „ty vždycky děláš“. Bavte se o konkrétních situacích, abyste měli jistotu, že druhý pochopí význam sdělení. Nehodnoťte druhého, vyvarujte se slovům jako „dobré“ a „špatné“. Snažte se jasně pojmenovat, co od druhého potřebujete.
Domluvte se, kdy se znovu společně zamyslíte, jak se vám daří naplnit, na čem jste se domluvili. Pokud se to nedaří, hledejte, co byste od sebe navzájem potřebovali, aby vám to šlo lépe.
Pokud to svépomocí nepůjde, můžete zkusit osobní konzultaci nebo některý z kurzů párové komunikace, které plánuji v průběhu podzimu zrealizovat.
Přeji hodně štěstí,
Hana Krejsová
