Máme dvouletého syna a vím, že nás má můj muž rád. I já jeho. Ale jedna oblast mě hodně zraňuje. Manžel si se vším poradí sám, po nikom nic nechce a předpokládá, že to tak bude i u mě. A já bych ráda cítila podporu za zády, ten pocit jsem tady pro tebe. Dokud jsme neměli dítě, nebylo to tak intenzivní. Občas odjíždí s přáteli na víkend pryč na čundr. Je v pořádku, aby měl svůj čas, ale nezvládám způsob, jakým to probíhá. Když je malý nemocný nebo se něco děje doma, ani ho nenapadne se mě zeptat, jak se cítím, jestli to zvládnu, jestli má třeba zůstat doma a pomoct mi.
Když jsme mluvili o tom, že mi vadí, že neprojeví zájem nebo starost, řekl mi, že už tu akci stejně nemůže zrušit, protože se podílí na organizaci, a tak nemá cenu se mě ptát. Necítím se viděna, vnímána a ani jako priorita. Jako součást týmu, který se rozhoduje spolu. Požádala jsem ho, aby akce omezil (jezdil jednou za tři týdny), protože nemáme hlídání ani pomoc babiček a takhle často být s malým sama celý víkend bylo pro mě náročné. Nějaké akce vypustil, ale úplně mě vynechal – odebral akce, které uznal za vhodné, bez jakékoli interakce se mnou. On má splněno, udělal ústupek, o který jsem ho požádala, v rozsahu, v jakém byl ochotný. Jako by na mém názoru a pocitu nezáleželo.
Cítím bezmoc, když se k věcem staví jenom ze své strany. U nich doma to funguje přesně takhle. Tchyně s tchánem to tak mají. Ale já to takhle nechci, není mi v tom dobře a už nevím, jak to pro něj pochopitelně říct. Cítím neochotu dát mi „moc“ nad jeho volným časem. Dát mi možnost ho potřebovat, anebo ne. Pak si říkám, jestli není chyba na mojí straně, víc si dupnout, říct ty ses zbláznil, zůstaň doma, já tady sama nebudu. To nedělám, jen řeknu, že by mi bylo líp, kdyby zůstal, nebo že si nejsem jistá, jak to s malým dáme.
Kristýna, 35 let
Názor odborníka
Milá Kristýno,
je možné, že váš manžel vyrostl v prostředí, kde se láska pravděpodobně neprojevovala skrze péči a naslouchání, ale skrze výkon a sebeobsluhu – možná byl vychován podle hesla v naší rodině si každý poradí sám. Tento model patrně přijal za svůj.
Jeho chování, jako je jednostranné škrtání akcí bez diskuze, není nutně projevem zlomyslnosti nebo nedostatku lásky. Je to pravděpodobně jeho obvyklá, naučená strategie. Když po něm chcete změnu, vnímá to jako ohrožení své autonomie, a proto se stahuje do defenzivy a jedná jednostranně. Má pocit, že „problém vyřešil“, protože splnil limit, ale uniká mu to nejdůležitější, a tím je vztah a propojení.
Připadá mi, že zatímco vy mluvíte jazykem potřeb a emocí – bylo by mi líp, chci podporu, on mluví jazykem logiky: akce nejde zrušit, tak nemá smysl to řešit.
Vaše úvaha, zda nebýt agresivnější („ty ses zbláznil, zůstaň doma“), je pochopitelná, ale není dlouhodobě udržitelná. Váš muž by si možná upevnil pozici oběti a ještě více by se emocionálně uzavřel. Cílem není získat „moc nad jeho časem“, ale vybudovat respekt pro vaše společné partnerství. Na vašem místě bych změnila strategii komunikace:
Mohlo by vás zajímat
Sebeúcta ve vztahu
Necháváte si líbit věci, které vás v hloubi duše zraňují? Proč vlastně?
Přečíst článek- Přejděte od náznaků k jasným požadavkům. Neříkejte „bylo by mi líp, kdybys zůstal doma“, ale řekněte: „Syn má horečku, jsem vyčerpaná a potřebuji, abys tento víkend zůstal doma a převzal polovinu péče.“
- Zkuste nevyčítat, ale jasně pojmenovávat situaci: „Vážím si toho, že jsi omezil výlety. Ale mrzelo mě, že jsi to rozhodl sám bez diskuze. Když mě vynecháš z rozhodování, cítím se ve vztahu neviditelná a osamělá. Chci, abychom o věcech rozhodovali spolu jako tým.“
- Domluvte se na pravidle, že plány na víkendy se schvalují společně u jednoho stolu. Oba musíte mít právo veta, pokud nastane nečekaná rodinná zátěž – třeba nemoc dítěte.
- Dejte manželovi prostor zažít, co obnáší plná odpovědnost, když vy nebudete k dispozici. Například si naplánujte svůj vlastní víkend s kamarádkou, ať se postará sám.
Mám pocit, že váš muž se neumí dívat na svět vašima očima, protože ho to nikdo nenaučil. Naučit ho partnerskému dialogu bude vyžadovat pevnou, ale laskavou asertivitu. Pokud by debaty nikam nevedly a narážela byste na zeď netečnosti a nezájmu, byla by namístě párová terapie, kde by nestranný odborník pomohl rozklíčovat tyto hluboko zakořeněné rodinné vzorce.
Držím vám oběma palce, abyste doma brzy našli společnou řeč.
Iva
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
Přihlásit se
už mám předplatné
Odebírat newsletter
zdarma hlavní myšlenky z nových článků
