Dobrý den,
je mi dvacet let a dlouho jsem si myslela, že jsem lesba, což mě ale pustilo, přestože třeba v pornu stále vyhledávám spíše dívky. V osmnácti jsem měla první vztah s mužem, během kterého jsem zjistila, že jsem neskutečně žárlivá a mám sklon být na druhém závislá.
Byl to můj první sexuální partner a sex s ním mě bavil, ale orgasmus jsem nikdy neměla. Fyzicky obecně nic moc (to s nikým) a hlavně jsem se mnohdy rozplakala – přikládala jsem to svojí procítěnosti.
Po těžkém rozchodu s ním jsem přesedlala na jakýsi divoký režim, styl „friends with benefits“. Myslela jsem si, že se po čase vzpamatuji, ale trvá to dodnes. Nedokážu mít vztah, protože vždy začnu litovat, že jsem zadaná. Nedokážu být věrná.
Hlavní problém ale je, že při sexu, vlastně i s tím ex, na mě vždy padl pláč a neuveřitelný pocit samoty – ale ne té, že bych neměla kamarády atd., ale existenciální. Cítívám se pak, jako by mě znásilňoval, byl tupé zvíře, ženoucí se za něčím přízemním. A já jako „světice“, která to musí vydržet v rámci něčeho vyššího.
Ten šílený smutek byl na druhou stranu krásný a povznášející, skoro očišťující, sex byl pro mě náboženským prožitkem (nejsem křesťanka), při kterém jsem toho druhého nevnímala a rozhodně o něm neměla valné mínění. Kvůli špatné stránce těch stavů jsem ale od sexu upustila.
Když zaregistruji zájem muže o mě, začne mi připadat směšný, dávám to i najevo – přesto mě ale někteří přitahují. Věrná bych stále nedokázala být, jen k „aktu“ s nimi nedochází. Nechápu se.
Děkuji za radu.
Heidi
Názor odborníka
Dobrý den, Heidi,
děkuji vám za hezký a otevřený dotaz. Jsem ráda, že jste napsala, protože vyjadřujete přesně to, co mi jde často hlavou.
Intimita nemusí být vůbec příjemná
Běží mezi námi lidmi takový mýtus, že být s někým blízko musí být příjemné, uklidňující, tišící, pečující. Pokud to tak není, sbalíme kufry a jdem dál. Jenže ona to přiroda zařídila vlastně dost elegantně.
Každý z nás má svůj vlastní limit blízkosti, kterou snese
Někdo jí snese opravdu hodně a to pak většinou bývá člověk, který stojí na vlastních nohách, má sám se sebou hezký vztah a ve vztahu s druhým sám sebe neztrácí. Intimity se proto vůbec nemusí bát. Ale můžu vám, Heidi, téměř zaručit, že to bude starší člověk.
Vám je, Heidi, dvacet let, teprve se odpoutáváte od své původní rodiny a ten svůj limit blízkosti automaticky bez přemýšlení odvozujete od toho, jak to fungovalo u vás doma. Podle toho, co píšete, se zdá, že vás blízkost leká a láká zároveň – a to mám na mysli i tu fyzickou, i tu psychickou.
Máte tendenci ve vztahu s partnerem úplně splynout, jakoby jste se tam poztrácela. Jakékoliv svobodné chování partnera vám připomíná, že nejste jedna bytost, ale dvě – proto ta žárlivost. Ten těžký rozchod vás, zdá se, tak zranil, že jste se už k dalšímu přiblížení neodhodlala. Vztahy na jednu noc nevyžadují moc velké přiblížení, nemusíte se tomu muži nijak ukázat a odhalit (teď myslím psychicky), a tak je to pro vás vlastně bezpečnější.
Pláč při sexu – no, to není tak jednoduché zodpovědět. Plakala jste, protože bylo krásné zažít splynutí s partnerem? Nebo jste plakala proto, že jste se setkala sama se sebou? Pláčete proto, že byste s někým chtěla být, ale ono je to tak těžký? Pláčete, protože se cítíte tak, jakoby vám bylo ubližováno a tak se odpoutáte a jste světicí?
Nevím, to bych s vámi všechno chtěla v psychoterapii probrat. Myslím, že by bylo fajn, abyste se pohnula z místa, abyste se přestala zamotávat do větších a větších zranění. S tím vám může pomoct psychoterapeut. Někoho si vyberte, Heidi, a jděte. Vyznat se v sobě je základem pro dobrý vztah.
Jděte do toho!
Leona
Psychologie.cz zve na celodenní workshop psycholožky Leony Dyrehauge: Sexualita, intimita a osobnostní vývoj. Sobota 26. ledna 2013. Registrace na Mindlab.cz…
