Je mi teprve devatenáct a už teď mám problémy s pamětí. Učení mi jde a ve škole si dost věcí zapamatuji. Ale co se týče osobních vzpomínek, ty se ztrácejí jako voda z děravého džbánku.
Ty špatné zůstávají bohužel o hodně déle než ty dobré. Příjemné vzpomínky jsou hned pryč.
Mám z toho strach, protože naše životní zkušenost, která se odvíjí od zážitků a vzpomínek, přeci z části formuje naši osobnost a to, jak se budeme chovat vůči okolí. Pokaždé, když si tuhle myšlenku uvědomím, polekám se: že jednou převládnou hlavně špatné vzpomínky a bude ze mě mrzout a úplně jiný člověk než jsem teď.
Nejsem sice dokonalý, ale líp jsem vychovaný snad být nemohl. Nevím, jestli je to normální a ani nevím, jak se s tím vypořádat. Smířit se s tím? Nebo snad fotografovat každou hezkou chvíli?
Někdy si připadám, že ani ty hezké vzpomínky nejsou dost hezké na to, abych se aspoň pousmál.
Petr
Názor odborníka
Dobrý den, Petře,
díky za váš dotaz! Čtu v něm mnoho zajímavých a inspirativních postřehů a myšlenek.
Když jsem ho začala číst, první myšlenky, které mi běžely hlavou, směřovaly k předání dotazu klinickému psychologovi. Po jeho dočtení mě ale opravdu nadchla hloubka vašich úvah. Krásně jste zachytil otázku toho, jak si lidé konstruují svou realitu a jak je tato realita utvářená nejen životní zkušeností, ale i úhlem pohledu, kterým ji vnímáme a prožíváme. Kdybych vašemu příspěvku mohla dát jméno, bylo by to „Jsem strůjcem svého osudu“.
Utváření sebe sama
Když deset různých lidí prožije naprosto totožný zážitek v úplně stejném kontextu, bude jej přesto každý z nich vyprávět jinak, obohacený o své „já“: o své prožívání, myšlení, vnímání, osobnost, postoje – zkrátka všechno to, co tvoří individualitu člověka.
Pokud jde o paměť, je stejně jako vnímání a jiné psychické procesy selektivní. Podléhá našim „individuálním filtrům“: velmi závisí jak na aktuálním rozpoložení či náladě, tak na tom, jací jsme. Naším subjektivním vnímáním a pamatováním se však zároveň formuje životní zkušenost, která dále utváří naši osobnost, vlastnosti, postoje, úhly pohledu a dlouhodobé „naladění“. Je to takový kruh: něco jako otázka, zda byla dřív slepice nebo vejce.
Musím opravdu ocenit, že o takových složitých otázkách uvažujete a dokážete sám na sebe nahlížet kriticky. Považuji to za velmi pozitivní a důležité, protože jdete cestou osobního rozvoje, práce na sobě a směřujete ke zlepšení své osobní pohody a životní spokojenosti.
Bolavé vzpomínání
Rozumím‑li dobře tomu, co vás trápí, pak to není problém s pamětí jako takovou. Říkáte, že ve škole si pamatujete dobře, usuzuji tedy, že informace a fakta si zapamatováváte a vybavujete bez problémů. Jde vám tedy spíše o vzpomínky týkající se osobních zážitků spojených s určitými emocemi.
Nejsem odborník na paměť, mohu nabídnout jen porovnání se zkušeností mých klientů. Mám pocit, že už ze své podstaty se negativní zážitky fixují i vybavují mnohem snadněji a silněji (byť v extrému, pokud jde o trauma, však může dojít k vytěsnění – tedy jakoby zapomenutí, vytlačení z mysli), což vlastně může být velmi adaptivní a smysluplné: fixuje se tím i poučení, které nás může uchránit před opakovaným negativním zážitkem.
Nicméně rozumím tomu, že ohlédnutí za svým životem, kterému dominují negativní vzpomínky a ty pozitivní jsou jen těžko vybavitelné nebo nepřinášejí radost, může být skutečně znepokojující a bolavé. Má pozornost se při čtení vašeho dotazu opakovaně vrací k větě: „Někdy si připadám, že ani ty hezké vzpomínky nejsou dost hezké na to, abych se aspoň pousmál.“ Spatřuji v ní totiž něco odlišného od základního tématu vašeho dotazu. Spíše než k paměti mě přivádí k problematice prožívání, emocí a celkového ladění.
Tenká hranice
Možná by stálo za to rozvést to, jak prožíváte sám sebe, svůj život, vztahy a události. Z této jedné věty by bylo opravdu neprofesionální cokoli vyvozovat, ale zároveň by byla škoda si té věty nevšimnout. Dýchla na mě jakýmsi smutkem nebo obavou, že neprožíváte své vzpomínky s radostí a příjemnými pocity. A stejně jako celý dotaz od začátku je krásným příkladem dvou stran jedné mince, tak i tato věta v sobě nese dvojí možný význam: Jedná se o depresivní ladění a nedostatečné prožívání pozitivních emocí, nebo naopak o vaši schopnost hluboce přemýšlet o podstatě věcí a zamýšlet se nad tématy, která většinu lidí nikdy nenapadnou? Odtud pramení i mé dvojí pocity při čtení vašeho dotazu. Jde o téma pro klinického psychologa? Nebo o krásný podnět pro úvahy o podstatě lidské psychiky, o utváření osobnosti, identity a naší reality vůbec?
Z tohoto důvodu se mi na dotaz těžko odpovídá a vede mě spíše k otázkám a úvahám. Už to, že takové téma řešíte a díváte se do budoucnosti s vědomím, kým být nechcete, je dle mého názoru velmi dobrý základ, aby se váš život ubíral směrem, jakým si přejete. Uvědomujete si velmi důležité věci, které spoustě lidem unikají a záleží vám na tom, kým jste pro sebe a pro okolí. To považuji za velkou výhodu a skvělý výchozí stav. Na základě své kvalifikace a vašeho dotazu však nejsem schopná posoudit, zda problémy, které řešíte, vycházejí z hloubky vašeho pohledu na svět nebo zda se jedná o nějak narušenou funkci paměti či depresivní prožívání. Prosím proto kolegu lékaře, aby váš příspěvek také okomentoval: víc hlav víc ví a nabízí větší jistotu.
Za mě: pokud máte pocit, že jste často bez nálady, bez energie, smutný, nic vám nedělá radost a ztrácíte zájem o činnosti, které jste dříve měl rád, pokud špatně spíte a třeba se vám nechce jíst, obraťte se určitě na odborníka (klinického psychologa) osobně a proberte s ním vaše pocity. Bude tak mít větší prostor pro to, aby se ve vašem příběhu dobře zorientoval a poradil vám, jak dosáhnout větší pohody.
Využívejte celý web.
PředplatnéDěkuji za krásný podnět k zamyšlení a přeji vám víc a víc krásných vzpomínek a radostných chvil a z těch špatných to nejlepší poučení.
Zdraví
Milena Nováková
