Dobrý den,
je trochu zvláštní, že píši tento dotaz, protože ještě před půl rokem bych řekla, že mám vše, co bych chtěla, a jsem šťastná. I když teď stále pociťuji štěstí, něco mi chybí a nemůžu zoufale přijít na to, co.
Studuji to, co rozhodně chci dělat: medicínu. Mám kamarády, milující rodinu, avšak stále něco chybí. Svůj vnitřní rozpor zkusím popsat na pár příkladech: Chtěla bych zase začít tančit salsu, ale nemůžu se donutit na ni jít. Mám strach z komunikace s lidmi, přitom jsem extrovertní a velice komunikativní a mezi lidmi se cítím dobře. Chtěla bych být nějak užitečná… jen nevím jak. Dělat charitu? Dobrovolničit? Vždy, když najdu něco, co by mě zaujalo, tak si to sama vymluvím.
Asi před rokem a půl se moji rodiče odstěhovali do zahraničí a já zůstala sama v Čechách, naučila jsem se o sebe plně postarat a zvykla si na život bez jejich pomoci. Ale od té doby cítím neustálou potřebu společnosti. Cítím se dobře, když jsem ve škole s kamarády, jenže jakmile jsem doma, objeví se znova pocit, že mi něco chybí, i když jsem ráda, že mám svůj vlastní prostor a nikdo mě nevyrušuje.
Koukám na lidi kolem sebe a mám pocit, že mi něco uniká, že oni žijí a já ne. Já jen sedím doma nad učebnicemi a šprtám medicínu. Chtěla bych cestovat, dělat projekty, vyrábět šperky či keramiku. Ale vždy, když dělám jednu z těch věcí, co by mi podle mé představy měly dělat radost, cítím, že mi moje studium medicíny chybí. Chce to najít kompromis, který já asi nevidím. Jsem jen líná zažít dobrodružství?
Eliška
Názor odborníka
Dobrý den, Eliško,
děkuji za odvahu a důvěru, se kterou se obracíte na tuto poradnu. Při čtení řádků vašeho dopisu si říkám, že na jedné straně by mnozí řekli, že máte vlastně všechno, co by si člověk vašeho věku a vašeho statusu studenta mohl přát, na druhé straně cítíte, že to stále ještě není dokonalé, naplňující, perfektní. Prožíváte štěstí ze studia vybrané školy, ráda se učíte, máte přátele a kamarády a taky nechybí neotřelé nápady na koníčky nebo dobrovolné aktivity, ale něco vám chybí. Milujete komunikaci s lidmi, ale jakmile přijdete domů, cítíte se sama.
Nechybí ještě něco v tom obrazu svého současného života tak, jak jste ho popsala? Co pro vás znamená, že někdo žije? S jakými pocity, obrazy či metaforami, lidmi a činnostmi je „prožívání života“ a „bezpečné žití naplno“ spojeno?
Napadá mě, jakou máte představu sama sebe třeba rok, za dva roky, za pět let? Jak bude Eliška vypadat, co z toho, co jste napsala, ve vašem životě bude a co ne? Co tam bude jiného? Umíte si říci, abyste to, co skutečně chcete, také uskutečnila? Říkám si, není možné vymyslet nějaký projekt nebo se do nějakého projektu zapojit, který by spojoval všechno (nebo téměř všechno), co vás baví a naplňuje? Existuje projekt, ve kterém budete mít jak medicínu, tak přátele, tak tvořivé koníčky a dobrodružství?
Podařilo se vám někdy to, co chcete, naplnit nebo si nápady „vždycky“ vymluvíte? Co nebo kdo vám pomáhá, abyste do věcí šla a zrealizovala svá přání a své nápady? Navrhuji takový experiment: Zkuste si namalovat něco jako mapu imaginárního území zvaného Eliškov a do něj si zkuste vypsat své současné já, do dalšího své já za rok, do další mapy Eliškova já za dva nebo pět let, se vším, jak budete trávit svůj osobní čas, čas s přáteli, koníčky, práce nebo studium. Můžete si do experimentu přizvat i nějaké své přátele a nakreslit svou vizi společně. Můžete si také udělat cvičení Strom života v mém článku na psychologii.cz.
A držím pěsti, abyste měla sílu svou vizi uskutečnit i zažít (bezpečné) dobrodružství,
Stanislava Ševčíková
