Mám šedesátiletou mámu s dvojnásobnou rakovinou. Poslední měsíc je na chemoterapii, v nedávné době vícekrát prodělala život ohrožující stav. Předtím šlo asi deset let o léky, operace, člověk se nějak utěšoval. Teď ale bilancuji. Její tělo je slabé, možná nepřežije. Sama mám zdravotní problémy, kterým stres neprospívá. Stará se o ni otec, který vše dlouho zvládal, teď je vyčerpaný.
Cítím se osaměle. Moji vrstevníci řeší jiná témata a jejich největší problémy mi v tuto chvíli bohužel připadají směšné. Až teď jsem pochopila, co znamená rčení Když nejde o život… Potkávám i starší známé, jejichž rodičům je více let, ale nezažívají ten každodenní strach o život. Bolest je nepříjemná, vím, ale tohle je úplně jiná věc. Manžel mi v tomto nerozumí, jeho rodiče byli nemocní vždycky jen týden nebo dva.
Jak přežít vědomí, že mámino zdraví neovlivním? Když s ní pomáhám tátovi, odcházím tak zdeptaná, že pláču. Pro vlastní psychické zdraví tuším, že se musím držet trochu stranou. Pak ale přicházejí výčitky. S mámou máme dobrý vztah, to je asi z mého psaní jasné. Bratr má od puberty psychické problémy a není vždy dostupný, i když za měsíc prý bude. Prý.
Dá se vůbec přežít v psychickém zdraví toto období, jestli se máma vyléčí, případně to dopadne špatně? Nechci být na takových lécích jako bratr. Už jinou léčbu mám, stačí. Snažím se myslet na sebe a věnovat se zájmům, ale když zažívám potěšení, připadám si sobecká. Cítím se tak na padesát.
Bezmocná, 33 let
Názor odborníka
Moje milá ženo, dcero,
ráda bych vás nějak osobněji oslovila, abych k vám měla trochu blíž. Rozumím tomu, že vaše pojmenování Bezmocná vystihuje nejspíše současnou situaci. Jenže já bych raději našla nějaké jiné, tolik nezasažené bolestí, kterou teď prožíváte. Přátelské oslovení, které může alespoň trochu vyjádřit soucit a účast.
Nějaké slovo, které přes slzy a bezmoc není právě v tuto chvíli vidět. Myslím ale, že je tam hluboko uvnitř – za slzami, bolestí a strachem, že ztratím někoho, kdo tu se mnou byl 33 let. Kdo mi rozuměl (a někdy i nerozuměl), kdo mi pomáhal zvládnout první krůčky, ty malé i ty větší. Pátrám po jménu, které je schované i daleko za studem, že to neumím unést a zvládnout, že mě emoce přemáhají.
Daň za život
Chtěla bych najít pojmenování, které v tuhle chvíli není vidět. A tak nechám svou mysl bloumat po krajinách prožívání. Přemýšlím, co nás nutí plakat a bolet, když stojíme tváří v tvář hrozící ztrátě zdraví nebo života. Co není vidět, když nás trápí nepříjemné myšlenky a prožitky, když si je ani nechceme připustit, neradi mluvíme o tom, čemu bychom se nejraději vyhnuli. Co to je? Co je za tím vším utrpením?
Není to náhodou láska? Nestává se to, protože milujeme? A trpíme, když tuto lásku ztrácíme. Není to daň, kterou platíme za to, že jsme lidští? Za to, že jsme jeden s druhým propojení. Možná bych vás mohla oslovit Mileno, protože jste milující, nebo Liduško, protože jste lidská. Ale ať bude vaše jméno jakékoliv, za slovem Bezmocná nesete nějaké lidské jméno, které jste dostala od svých rodičů.
Vůbec nevnímám vaše slzy, když odcházíte od nemocné maminky, jako slabost, naopak. Tyto slzy jsou důkazem vaší lásky a propojení a také prostředkem, jak se náš mozek, tělo i mysl pokouší vyrovnávat s hrozící ztrátou v procesu, kterému říkáme truchlení. Když něco nebo někoho ztrácíme, jsme smutní, svěsíme ramena a hlavu, cítíme napětí v očích a víme, že za chvíli budeme plakat. Pláč přinese většinou úlevu, odplaví největší napětí.
Mohlo by vás zajímat
Ani nevíte, jak vám rozumím. Když mi v nemocnici umírala babička (a všichni jsme věděli, že umírá) na generalizovaný karcinom, chtěla jsem se s ní rozloučit. Když jsem ji ale viděla v posteli, věděla jsem, že to nedám, že se rozpláču, že to neustojím. Musela jsem odejít z pokoje a nějakou dobu chodit kolem po tmavých neosobních chodbách a přemlouvat sama sebe, abych se vrátila.
Nechtěla jsem plakat před ní, chtěla jsem s ní strávit alespoň nějaký čas. Mám všechny možné znalosti o tom, jak zvládat těžké situace, a přece mě tahle situace přemohla, musela jsem na chvíli odejít a nejprve zklidnit sama sebe, abych mohla za babičkou přijít a pobýt s ní v jejích posledních hodinách.
Chci říci, že nikdo z nás nemá návod, jak zvládnout bolest ze ztráty, jak to ustát s hlavou vztyčenou. Všichni této bolesti alespoň jednou v životě musíme nějakým způsobem čelit. Čím je náš život delší, s tím větší pravděpodobností tahle situace nastane jednou nebo víckrát. Možná to, co nám pomáhá, je mít kolem sebe lidi, kteří nám rozumějí, rozumějí naší bolesti a spolu s námi ji nesou.
Bolest, které se nedá vyhnout
Když čelím ztrátě nebo možnosti, že někoho ztratím, pak je namístě zkusit využít jednu z dovedností naší odolnosti. Mluvím o propojení. Mohu se opřít do sítě svých vztahů, které mám a které drží, nebo mohu vyhledat vztah nový, který mi pomůže tuto bolest nést, klidně vztah psychoterapeutický nebo někoho, kdo umí doprovázet v těžkých chvílích.
Někteří lidé ke mně přicházejí a žádají, abych jim pomohla, aby bolest necítili, aby neměli tyto emoce, a to i za cenu nasazení medikace. Léky ale nejsou u žalu ze ztráty řešením, pomáhají jen vydržet nebo oddálit, co stejně budeme muset nést. Protože to patří k našemu lidskému údělu, k tomu, že jsme na světě, že jsme živí, že milujeme. K tomu všemu patří i daň, kterou za to platíme.
Uvědomovat si vlastní smrtelnost a smrtelnost našich blízkých je velmi bolavé. Dokud jsme mladí, chceme se tomuto vědomí vyhnout, jak je to jen možné, různými světskými zábavami. Někdy se přepracováváme, ztrácíme v jiných vztazích, hledáme sami sebe. Nicméně před úzkostí z nejistoty a smrti uniknout docela nelze.
Můžeme propadnout nicotě a zoufalství, že nic nemá cenu, když stejně všichni jednou zemřeme. Ale taky si můžeme říkat, že některé věci mají cenu i přesto, že zemřeme, nebo právě proto. A nemusí to být „velké“ věci. Má smysl říkat těm, které máme rádi, že je máme rádi, ptát se, co by potřebovali a jak bychom s nimi mohli dobře být.
Má smysl denně se obejmout a taky se každý den smát. Dívat se do slunce, protože každý takový pohled je jedinečný. Má smysl pečovat o sebe a o blízké vztahy, podporovat ty, kteří to potřebují. Má smysl naše lidství, láska a naše propojení se zemí, kam se všichni jednou vrátíme.
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
Přihlásit se
už mám předplatné
Odebírat newsletter
zdarma hlavní myšlenky z nových článků
