Dobrý den,
je mi 21 let a ani bych nedokázala spočítat, kolik lidí mi řeklo, že jsem „taková tichá“.
Mým problémem je, že si nevěřím, stydím se a nedokážu se uvolnit, pokud jsem mezi lidmi, které neznám. Nedělá mi problémy bavit se s cizím člověkem, ale musím s ním být sama. Jakmile mám promluvit ve větším kolektivu a strhnout na sebe pozornost, cítím se nesvá a rudnu, když vím, že mě všichni sledují a poslouchají.
Snažím se s tím bojovat jak se dá, nevyhýbat se společenským akcím a mluvit, co to jde. Když jsem mezi přáteli, cítím se dobře a nevadí mi být středem pozornosti, nebo dokonce kolektiv bavit.
Vždycky jsem hrozně záviděla lidem, co umějí být sami sebou a nemusí se trápit jako já tím, že si určitě ostatní myslí, jak jsem nudná. Je vůbec možné se změnit? Nebo je to v mé povaze, součástí mého já a nezbývá mi nic jiného než přijmout, kým jsem?
qwartera
Názor odborníka
Milá Qwartero,
stud je zvláštní emoce. Je velmi spojena s naší sebeúctou. Z vašeho dopisu je zřejmé, že se vaše stydění snažíte zkoumat. Je někdy velmi těžké se ve svém stydění vyznat. Objevuje se ve chvílích nebo v situacích, ve kterých se cítíme nějak slabí, bezmocní, ale tuto slabost a bezmoc u sebe nepřijímáme. Váš stud je nějak spojený s tím, že byste neměla být tichá a nudná. Závidíte lidem, kteří umějí být sami sebou. Stud je skutečně spojený se strachem, že okolí zjistí jak já to doopravdy mám (špatně).
Nezávazná konverzace
Otázkou ale je, jestli v situacích, o kterých píšete, jde skutečně o to, abyste podávala takový výkon, jaký naznačujete (hodně mluvit, bavit kolektiv, apod…). Domnívám se, že tady půjde možná o něco jiného. V kontaktu s neznámi lidmi je spíše potřeba dokázat vystihnout atmosféru, která je mezi těmito lidmi a pokusit se s nimi o vytvoření kontaktu díky nezávazné konverzaci. Možná ta vám dělá nějak potíž. Někteří lidé s tímto druhem vztahování mají vnitřní problém, neboť nejde příliš do hloubky. Nejde jim to, neboť preferují hlubší konverzační témata. Mají potřebu s druhými ihned cítit něco malinko víc, vést dialog s druhými k větší blízkosti. Jdou takzvaně po obsahu. V nezávazné konverzaci, mezi neznámými lidmi, ale o obsah zpočátku nejde (později už nejste neznámí). Jde především o proces, tudíž to, zda to mezi námi půjde/nepůjde.
Atmosféra a sympatie
Zkuste se tedy zaměřit na atmosféru, než na to, co říkáte. Všímejte si pocitů, které v takové skupině běží. Stačí se na ně pouze napojit. Povrchnější řeči, tedy mluvení „o ničem“ (někdy nudně o počasí, parkování, ale i vtipkování, flirtování,…) slouží především k ubezpečení skupiny, že o ně stojíte. Pokud sama nezačnu touto mini‑konverzací, mohu na ni alespoň drobně zareagovat. To stačí. Cílem není být zábavná, ale danému, vámi vybranému kolektivu, o který opravdu stojíte, projevit sympatie a to tak, že její atmosféru nějak potvrdíte. Ukážete tím, že ji přijímáte. Skupina to pak chápe tak, že máte snahu sdílet její pravidla. Někdy je k tomu potřeba více času, více klišé, více prázdných vět, až se pomalu pomalinku vzájemně oťukáte a dostanete se na další, možná pro vás uspokojivější úroveň. Dokud lidé ve skupině tuto konverzační rozcvičku s vámi nezažijí, budou vám říkat, že jste tichá. Oni vás tím nekritizují, ale chtějí říct, že je zajímá, co si o nich myslíte. Ptají se tím, zda jsou pro vás přijatelní, neboť nevědí, co se ve vás děje. Každý si totiž tichost vysvětluje podle sebe.
Je potřeba na sebe bohužel trochu vyvinout tlak. Pokud vám to pomůže, abyste se cítila lépe, můžete si pro lepší pocit ze sebe před plánovanou akcí prolistovat noviny, abyste zhruba věděla, o čem je řeč. Pokuste se neodpovídat jednoslovně, neboť po odpovědích „ano, ne“ se druhým špatně navazuje. Někdy se lidé při vyjadřování obávají zacházet do detailů, aby neobtěžovali, nebyli „nudní“. Je to naopak. Čím více detailů, tím větší možnost nabízíte ostatním se chytnout, nějak na vás navázat a rozvést hovor do bohatší konverzace.
Qwartero, přeji vám, aby se vám podařilo najít si váš osobitý a pro vás příjemný způsob jak pobývat s lidmi.
Kamila Thiele
