Dobrý den,
mám 3,5leté dítě, jedináčka, chlapce. Od 2 let chodí do jeslí, nyní do MŠ. Je na mně hrozně závislý, nebo mě možná jen trochu „vydírá“ a já se nechám. Každopádně doma téměř nesnese, aby se k němu někdo jiný než já přiblížil, všechno musí maminka – koupat, uspávat… Když doma nejsem, většinou je s tatínkem či prarodiči v klidu.
Obecně je dost vzdorovitý a v opozici, občas i hodně agresivní, jakmile jej nějaká situace „rozhodí“, velice dlouho trvá v něm ten negativismus obrátit a zapojit jej zpět do aktivity. Na jesle si dlouho zvykal, ve školce brečel jen než jsem odešla (zato nejvíc ze všech a paní učitelce prý po odtrhnutí od maminky řekl, že bude řvát celý den), pak si už hrál, od té doby je vše v klidu a chodí tam rád.
Už v jeslích byl hodnocen jako hodné, nadprůměrně inteligentní a vnímavé dítě, taktéž slyším chválu i po čtyřech dnech ze školky. Chytrý to on je a omotané nás má všechny.
Současně však i vnímám spoustu situací, které mě děsí: od malinka je „puntičkářský“, vše rovná do shodných linií a řad, až s děsivou přesností a velikostí, špatně nese změny rituálů a běhu událostí, a co mě trápí nejvíce – oproti ostatním dětem vytrvale odmítá zapojit se do jakékoliv aktivity dětí (jako jediný nepůjde tancovat na dětském dni, včera jsme šli na fotbal pro děti a jediný se nezapojil do žádné aktivity). Jakmile ale děti odejdou, všechno dělat chce, ale se mnou a sám. Doma je nadšený pro každou činnost.
Je to v pořádku? Jak dál? Je to vina mého přístupu/práce/benevolence?
Veronika
Názor odborníka
Dobrý den, Veroniko,
popisujete mnohé prvky chování, které jsou u dětí poměrně běžné převážně mezi druhým a třetím rokem života – závislost na jednom z rodičů, vzdorovitost, nezájem o interakci s ostatními dětmi. Po třetím roce života většina z těchto projevů postupně mizí, dítě se začíná více osamostatňovat a kontakty s ostatními dětmi se stávají mnohem důležitější. Píšete, že synovi je 3,5, je tedy klidně možné, že fáze odeznívání u něj teprve nastane a jen si s tímto vývojovým krokem „dává na čas“.
Také může být syn introvertní povahy. Pro extrovertní rodiče introvertních dětí je někdy obtížné smířit se s tím, že jejich dítě jeví o ostatní tak malý zájem, snaží se poštěkávat směrem k ostatním a interakci s nimi. Nejlépe je ale nechat mu v tomto ohledu prostor a jistotu, že jeho chování je naprosto v pořádku. Pak si svých pár nejbližších najde a už jen jistota, že i introvertní chování je normální, povede k narovnání některých dalších projevů, které popisujete.
Samozřejmě ale může být příčina i v dysharmonickém vývoji, především pokud jsou projevy agresivity mířeny proti ostatním dětem nebo dokonce rodičům. To obvykle poukazuje na obtížné zpracovávání emocí, zejména vzteku, ale také například smutku nebo pocitu viny. Pak je třeba zaměřit se na to, jak se syn cítí, jak reaguje na pokárání, křik, jakým způsobem se v něm emoce hromadí a jak mu pomoci je odžít. Často to má souvislost také s tím, jak se emoce hromadí v některém z rodičů a syn tímto způsobem pak kopíruje nevhodný způsob odžívání emocí, který si doma osvojil (např. fyzické tresty mohou mít přímý dopad na zvýšenou agresivitu dítěte vůči ostatním). Co se prožívání emocí týče, prostudujte nabídku nakladatelství Portál, kde na toto téma nabízejí několik vhodných knih plných cvičení a inspirace pro práci rodičů s dětmi.
O variantách, které popisuji, se můžete pobavit se svými nejbližšími, ale i s učitelkami ve školce. Získáte tak další informace, které vám pomohou určit, která z variant je vaší konkretní situaci nejbližší.
U všech tří závislost na matce obvykle odplyne s tím, jak se problémová situace pro dítě urovná. Pro tuto chvíli, pokud vás svým chováním vůči vám nadměrně zatěžuje a vede to pak k vašim negativním reakcím, zkuste z některých činností vytvořit pravidlo, jehož součástí bude i to, s kým daná aktivita probíhá. Např. koupání je vždy s tátou. Když jsou pro syna pravidla a rituály tak důležité, využijte toho ve svůj prospěch a nastavte je tak, aby vám vyhovovaly. V žádném případě se ho v rituálech nesnažte omezovat, je to způsob, jak se snaží najít si ve světě svou jistotu a bezpečí. Až tuto jistotu získá, nebude rituály tolik potřebovat.
Pokud by se vám v následujícím půl roce nepodařilo potíže vyřešit, byla by vhodná konzultace s odborníkem. Emoční problémy je vždy lépe řešit včas, než dojde k dlouhodobému narušení rodinného prostředí a sociálních vztahů.
Přeji hodně štěstí,
Hana Krejsová
