Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Syn nechce hrát před lidmi: Kluk nemůže nést zodpovědnost za celý tým.

27. 5. 2011

Dobrý den,

mám šestiletého syna, se kterým trénuji fotbal. Je velmi šikovný: v kolektivu dvaceti dětí si dovolím tvrdit, že je jeden ze tří z nejlepších.

Na sport je opravdu nadaný a hraje s velkým nasazením. Různé soutěže dokáže dělat celý den: fotbal, hokej, házenou, vybíjenou, karty, šachy, pexeso… pak ale nastává asi „chyba ve výchově“. Jako otci a trenérovi se mi nedaří naučit ho prohrávat. Po prohře nechce odejít z tělocvičny, dokud nevyhraje. Doma zuří. Připadá mi, že ještě než začne, potřebuje mít pocit, že neprohraje. Potřebuje být vnitřně přesvědčený, že vyhraje. Usuzuji to podle toho, že chce vždy hrát s lepšími spoluhráči.

Na umění prohrávat pracuji. A pomalu se mi to daří. Co bych chtěl tedy řešit?

Máme odehraných několik zápasů. První zápas před více diváky se mi Patrik „zaseknul“ s tím, že nejde hrát, že je všude okolo hodně lidí. Další turnaj (zápasy) odehrál bez problémů – i když jsem na něm viděl velké obavy. V letošní sezoně absolvoval dva turnaje, kde hrál a velice aktivně se zapojoval. Pak jsme ale přijeli na další turnaj. Oblékl se do dresu, absolvoval rozcvičku, a když se mělo jít hrát, uslyšel jsem: „já nejdu“. Ptal jsem se ho, proč, a to jsem zase slyšel samé nesmyslné výmluvy. Jsou větší, proti červeným hrát nebudu, mi se nechce a podobně. V tu chvíli jsem si s ním nevěděl rady. Nepomohlo nic: přemlouvání, vyhrožování, slibování… prostě nic. O to více mě to štvalo. Celý kolektiv na něm stojí.

Co se to s ním děje? Můžete mi poradit jak na to?

Djodjo

Názor odborníka


Dobrý den,

odpovědět uspokojivě na váš dopis, by chtělo „vidět“ víc do situace a mít v ideálním případě možnost popovídat si s Patrikem.

Pokud jde o sport, jsou talent a technické dovednosti jedna stránka věci. O výjimečnosti totiž mnohdy rozhoduje psychika. Zatímco připravovat své svěřence po technické stránce trenéři většinou zvládají, pokud jde o psychiku, nemálo kluků skončilo právě vinou vysokých nároků, které neunesli. Někdy jsou to rodiče a jindy trenér, kteří skutečně vysloví, co od dítěte očekávají. Jindy ale dítě samo pospojuje náhodně zaslechnuté nebo špatně pochopené zmínky, samo si zformuluje, co se od něj čeká a naloží si tak víc, než unese. Na vině může být špatná komunikace. Přetížené, zmatené nebo vystrašené dítě pak není schopno své pocity a obavy pojmenovat a jediným signálem pro nás jsou pak právě změny chování.

Vztekání nebo výmluvy, že nechce jít hrát, mohou být jeho voláním o pomoc. Patrik má z něčeho obavy a bylo by potřeba zjistit, z čeho konkrétně.

Oblasti, o které by mohlo jít, jsou ve vašem dotazu naznačeny. Například věta „celý tým na něm stojíříká, že na jednoho malého kluka někdo naložil zodpovědnost za úspěch všech.

Další možný zdroj problému naznačujete také: „trénuji se synem fotbal“. Jste tedy táta i trenér. Vy v tom asi máte jasno: jste určitě spravedlivý, ke všem se chováte stejně a možná jste k Patrikovi i trošku náročnější. Nevím a ani to není podstatné, protože nejde o vás. Ale očima Patrika to je: můj táta je náš trenér. A možné skryté problémy? Na jedné straně je tu dětská pýcha, že můj táta učí všechny kluky, na druhé straně dětská žárlivost na to, že se dělím o tátu. A i v očích ostatních dětí, rodičů a jiných trenérů, má Patrik jednoznačně „výlučné“ postavení. Nezáleží na tom, jestli mu někdo nadržuje nebo naopak. Prostě je na něj víc vidět, protože je váš.

Nebavíme se teď o realitě a o tom, jak to doopravdy funguje nebo jak to vnímáte vy. Snažím se vám ukázat směr, jak možná uvažuje Patrik a kde mohl v jeho šestileté hlavičce z nejrůznějších důvodů vzniknout problém. Píšete, že je soutěživý – pak ale bude soutěžit i o tátu. Chce třeba dokázat, že je nejlepší, a pokouší se to zabezpečit a pojistit hraním s lepšími kluky. Taky je nejspíš sám sobě velkým kritikem. Děláme to každý bez rozdílu věku – ale neúspěch, jak ho vnímá on, může být něco úplně jiného, než jak to vnímá někdo jiný. Mohl si zafixovat určitou nepříjemnou zkušenost, a když pak vyhodnotí situaci podobně, raději hledá výmluvu, aby nemusel hrát a nezažil „svůj“ neúspěch znovu. A hlavně nezapomínejte, že je oporou týmu, na něm to stojí a to by unesl málokdo z dospělých.

Co vám doporučuji, je snažit se vidět situaci Patrikovýma očima. Zjistit, co pro něj znamená v širší souvislosti výhra, co prohra, co je pro něj radost z fotbalu, jak moc chce vyhrát, aby vám udělal radost, nebo co je jeho nejsilnější motivace. A snížit tu obrovskou zodpovědnost, kterou má za celý tým.

Navrhuji přečíst si některou z knih Tima Gallweye: Inner game of tennis (golf, football). On sám jako tenisový trenér před padesáti lety přinesl do trénování a sportu nový přístup, protože zohlednil naše „inner“, tedy vnitřní překážky a ukázal, jak je překonávat.

Dále si myslím, že by bylo fajn, obrátit se na Koučink centrum v Praze, kde vloni proběhl první workshop pro trenéry a zástupce ČMFS, vytvořený právě s T. Galweyem na základě jeho metody. Měl velmi dobrý ohlas. 

Hodně štěstí Patrikovi, vám i vašemu týmu,

Mirka Čejková

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.