Mám devítiletého syna a trápí mě, že nejí. Skoro vůbec nic (vyjma sladkostí a pěti vybraných jídel). Chodí do čtvrté třídy, doma zvládne snídani (cereálie s mlékem) a pak už nic, svačiny nosí domů, obědy ve škole nejí. Když ho u večeře „ukecáme“ na pět lžic něčeho, obvykle se mu při prvním soustu zvedne žaludek a pozvrací se.
Už nevím, kde by mohl být problém. Podle pediatričky je drobný, ale v normě. Je možné, že by takto malé dítě mělo psychickou poruchu příjmu potravy? Toto začalo s jeho nástupem do školky ve 2,5 letech, do té doby jedl vše. Varianta nechat jej „vyhladovět“ vedla do extrému osmidenní hladovky.
Eva, 37 let
Názor odborníka
Milá Evo,
chápu vaše obavy. Nasytit potomka, nakrmit své dítě – je přirozená, silná potřeba nás matek. Pokud dítě jídlo odmítá, nebo jí málo, je to pro nás znejišťující.
Děti se ovšem hodně liší ve svém apetitu: na jedné straně pomyslné škály jsou děti „žravé“, na druhé nejedlíci, většina je někde mezi tím. Sama se u některých dětí nestačím divit, „kam to dávají“, a u jiných zase nechápu, z čeho jsou živy… Nicméně ty sladkosti a vybraná jídla naznačují, že nepůjde (jen) o nízký apetit.
Jako první bych zavedla režimová opatření: výrazně bych omezila sladkosti a soustředila bych se na hlavní jídla. Nepodávala bych nic mezi jídly. Dále bych podporovala synovu chuť k jídlu dostatkem fyzické aktivity a pobytem ve venkovním prostředí, na čerstvém vzduchu.
Pokud by to nepomohlo, konzultovala bych synův jídelníček a chuť k jídlu znovu s pediatričkou, a to podrobněji. Z lékařského hlediska nejde jen o váhu, ale též o to, zda je metabolicky vše v pořádku, zda má organismus dostatek všech potřebných vitamínů, hormonů, enzymů atd. Nechutenství může být též způsobeno střevními parazity – konkrétně třeba škrkavkou.
Ze sociálněpsychologického hlediska může pomoci společnost lidí a ještě lépe dětí, které rády jedí a nejsou vybíravé. Kamarádi mají velký potenciál měnit jídelní zvyky dětí, a to v dobrém i špatném směru. Často tak právě ve školce děti získají různé jídelní averze, protože Viki maso nejí, Fíla řek, že polívka je hnusná, Leonka povídala, že ve školce neuměj vařit atd.
Možná bych se syna zkusila zeptat, co by mohlo jeho chuť k jídlu podpořit. Jinak bych ale o jeho chuti či nechuti k jídlu moc nemluvila. Ono totiž – právě kvůli své silné potřebě potomky sytit – jsme my mámy snadno tímto vydíratelné a některé děti toho umí mistrně využívat (když mi nedovolíte…, tak já nebudu jíst).
A jinak bych prostě dobře vařila – pro sebe a všechny blízké, co se mnou u stolu sedávají. Ať se syn přidá, nebo ne. Nijak bych ho „neukecávala“, ale vyžadovala bych jeho společensky přijatelnou přítomnost u stolu. Tedy přítomnost mj. bez mobilu a bez hraček.
Dobrou chuť vám všem,
Pavla Koucká
