Nový audiobook: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Syn nemá žádný životní cíl: Nechte jej, aby si situaci vyřešil sám.

16. 6. 2014

Dobrý den,

byla bych vám velice vděčná za jakoukoliv radu. Mám syna, kterému je 21 let. Většinou je docela v pohodě, ale někdy (cca 2× měsíčně) má návaly vzteku. Je to většinou poté, co po něm něco chci. Třeba aby doma s něčím pomohl. Začne se vztekat a nadávat, používá hrubá slova. Vinu vždy vidí ve mně, v sobě skoro nikdy. Někdy mám pocit, že v tu chvíli to snad ani není můj syn.

Mám z jeho chování deprese, v noci nemůžu spát. S manželem máme pocit, že jsme ho snad rozmazlili. Docela dost mu dopřejeme, většinou mu dáme, co chce – mobil, peníze. Moc se nesnaží nějak si sám peníze vydělat.

Na jednu stranu je to hodný kluk, citlivý. Myslím, že je jen nešťastný. Dříve hrál hokej a bavila ho spousta věcí. Nakonec ale musel s hokejem ze zdravotních důvodů skončit. Mám dojem, že tady to začalo. Už dva roky nedělá žádný sport, jen sedí u počítače nebo chodí na pivo. Myslím, že by hrozně chtěl v něčem vynikat, ale neví jak na to a vlastně se nijak moc nesnaží něco dokázat.

Po maturitě dělá rok jazykovku, ale skoro se neučí. Myslím, že by měl i na vysokou školu, ale učení ho vůbec nebaví. Vlastně ani sám neví, co by chtěl dál dělat. Nemá žádný cíl, práci si neshání, jen se tak nějak potácí. Dříve to byl moc hezký a veselý kluk, ale přibral, neholí se, nechce chodit k holiči, moc o sebe nedbá.

Jsem z toho moc nešťastná, chci mu pomoci, ale nevím jak. S ničím se mi nechce svěřit. Manžel má firmu, moc pracuje a na syna nemá čas, i když ho má moc rád. Prosím o radu a předem moc děkuji.

Mariana

Názor odborníka


Dobrý den, Mariano,

když jsem si poprvé přečetla váš příběh, napadlo mě – „no jo, s dospíváním kluků je to dneska těžké“. Teoreticky by mohl váš syn v 21 letech už trochu tušit, kým je a kam směřuje, ale v praxi tomu tak nebývá. Dospívání se prodlužuje na delší období, protahuje se doba studia, chybějí přechodové rituály, chybějí následováníhodné mužské vzory v nejbližším okolí, je čím dál obtížnější nastavit hranice, které by nutily mladého muže sebrat síly, odpoutat se od rodičů a postavit se na vlastní nohy. 

Další moje úvaha směřovala k otázce, s čím vlastně byste tolik potřebovala poradit. Kdybychom si spolu povídaly, určitě bych se vás na to zeptala. Takhle nezbývá, než si zkusit tipnout. Čtu řádky ustarané mámy, která se trápí tím, že syn se tak nějak potácí. Nechová se tak, jako dřív – nechce se s ničím svěřit, utrhuje se na ni, nesnaží se vydělat si peníze, nedbá o sebe, místo sportu sedí u PC a chodí na pivo… Je tohle ještě normální, nebo je syn nešťastný a to, co vypadá jako příznaky deprese je skutečně začínající onemocnění? Co když nezvládl fakt, že musel ze zdravotních důvodů skončit s hokejem? Jak mu má pomoci? A kdo pomůže jí? Je to vůbec ještě její syn? Co bude dál?

Hledání odpovědí na tyto otázky je proces, který nelze vyřešit jednou či více radami. Dospívání a oddělování od rodičů je životní fáze, velká změna, která s sebou nese na obou stranách obavy a nejistoty. Váš syn si hledá svou cestu životem. Vždycky to bude váš milovaný syn, ale už nebude „váš“, tedy takový, jakého byste si přála. Potřebuje se citově oddálit od své starostlivé maminky a zároveň se logicky nechce vzdát pohodlí, které mu domov a rodičovská péče přinášejí.

Zřejmě zatím ještě moc neví, jak by se rád v budoucnu uplatnil, nucený konec pravidelného a snad i úspěšného sportování mu zrovna nepomohl a tak se mu do ničeho nechce. Nejspíš cítí, že to takhle není úplně ono, ale také tuší, že si to potřebuje vyřešit sám, vlastní silou. Pokud se někomu svěří, určitě to nebude vlastní matka – to by se nikam neposunul. Zároveň bývá matka tou osobou, která je nejvíc „na ráně“, vnímá obavy a nejistoty mladého dospělce a čelí jeho vzteku.

Domnívám se, Mariano, že váš nejdůležitější úkol je nyní „poodstoupit“ a přenechat více starostí synovi samotnému a jeho otci. Je skvělé, že váš muž má syna rád, možná si pro záležitosti okolo firmy nevšimnul, co se děje, nebo mu to nepřipadá nijak zvláštní. Mluvte s ním o tom, sdělte mu vaše obavy, poraďte se spolu o hranicích, které synovi nastavíte (co mu dopřejete, co si bude hradit se svého, jak dlouho a za jakých podmínek mu umožníte studovat a bydlet u vás…) a nechte na muži i sdělovaní požadavků vůči synovi.

Zkuste se méně angažovat v pomoci vašemu synovi a hledejte více podpory a radosti pro sebe. Není to jednoduché, ale když se vám to podaří, bude to ku prospěchu vašeho syna i vás, rodičů. Pomoci vám v tom může i odborník, který v dialogu s vámi hlouběji porozumí celému kontextu a podporu lépe zacílí. 

Martina Porkertová

Diskuse 0

Martina Porkertová

psycholožka, psychoterapeutka, lektorka

www.porkertova.com

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.