Pro mou dceru je těžká řada věcí, které jsou pro jiné lehké. A obráceně. Výsledkem je, že se setkává s tím, že se lidé cítí méněcenní, když s přehledem dělá ty pro ně těžké věci. No a na druhou stranu nedává ty lehké – a lidé se diví a nechápou. Také se jí snaží dávat rady, které ale nepomáhají, a ona se pak cítí akorát hůř.
Teď už je dcera na vysoké. Myslela jsem si, že už jsme se s tím nějak naučili žít, ale asi ne. Jako kdyby tohle prohození bylo obrovskou překážkou pro vytváření vztahů dcery s vrstevníky, naší rodiny s jinými rodinami i mě jako matky s jinými matkami. Co s tím?
Smutná, 47 let
Názor odborníka
Dobrý den, paní Smutná,
věřím, že situace, se kterou se potýkáte vy i vaše dcera, je nelehká. Z toho, co píšete, se zdá, že ji řešíte již velmi dlouho a prozatím bez pozitivního výsledku. Vím toho z vašeho stručného dotazu málo, a proto začnu otázkami, které bych vám položila, kdybychom se potkaly osobně:
O jaké konkrétní situace a činnosti se jedná? V čem je vaše dcera lepší než jiní? Kvůli čemu ostatní lidé v jejím okolí nesou těžko její úspěch? Jaké činnosti jsou pro dceru obtížné? Kvůli čemu tyto činnosti nezvládá? Je pro ni obtížná sociální rovina? Nebo emoční prožívání? Nebo jsou to běžné úkoly denní rutiny? Píšete, že vaše dcera dostává často rady, které celou situaci zhoršují. Jak dcera na tyto rady reaguje? Dokáže ostatním vysvětlit, co a proč ji rozčiluje? Nebo naopak, dokáže si říct o pomoc druhým s činnostmi, které jí nejdou?
K vašemu dotazu mě ještě napadá, jak se na tyto obtíže s druhými lidmi dívá dcera samotná. Vnímá je stejně, nebo je to spíše váš pohled? Píšete, že má problémy navázat vztahy s vrstevníky. V čem myslíte, že je příčina? Jak s nimi komunikuje? Byla dcera někdy v kolektivu, kde vztahy fungovaly a ostatní vrstevníci ji přijali? Co tomu pomohlo? Ve kterém konkrétním bodě (při jaké činnosti) dojde k odmítnutí ze strany vrstevníků? Jak na toto odmítnutí dcera reaguje? Mluvíte o tom?
Píšete, že situaci již mnoho let řešíte. Myslela jste, že „jste se s tím naučily žít, ale asi ne“. Co konkrétně se stalo, že jste změnila názor? Jaká událost znovu obnovila toto trápení? A co vám do té doby pomáhalo se s tím srovnat? Co vám pomáhalo fungovat alespoň trochu normálně? Dalo by se to použít, udělat znova?
Vím, je to plno otázek, možná byste ode mě raději četla konkrétnější doporučení. To vám ale nemohu dát, jelikož neznám detaily. Můžu se jen domnívat, zda jádro pudla tkví spíše v žárlivosti ostatních na dceřin výkon a vaše dcera má na jejich chování pramalý vliv (je to tedy spíše jejich komplex, který by si měli vyřešit). Na druhé – poměrně krajní – straně se může jednat o projev funkčního autismu, kdy je člověk velmi inteligentní v konkrétní oblasti, nicméně emoční oblast a vztahy s lidmi zůstávají v pozadí a jsou pro něj obtížně pochopitelné. Vysvětlení může být bezpočet. Abyste se mohli pohnout kupředu, je nejprve důležité znát příčinu, proč se vám i dceři tato situace stále opakuje.
A teď k vám, paní Smutná. Vaše dcera je dospělá, nicméně stále její sociální život ovlivňuje ten váš. Čím konkrétně chování vaší dcery narušuje vztahy, které máte vy sama? Bylo by možné navázat vztahy, které by vaši dceru nezahrnovaly? Uvádíte, že je vám 47 let. Mohu předpokládat, že po velkou část svého života jste pečovala o dceru s nezměrnou péčí a láskou. Nicméně ráda bych se ještě zeptala: Jak vypadá váš život, který nezahrnuje tuto péči o dítě? Jaké jsou vaše záliby? Kde nabíráte energii? Co děláte ve svém volném čase? Možná vám chybí „prostor pro sebe“ a i kvůli tomu může být těžké některé mezilidské situace zvládat.
Ačkoliv je to mnoho otázek, doufám, že vám přemýšlení o nich pomůže rozklíčovat, co se vlastně děje. Možná pomůže k porozumění, proč je těžké pro ostatní lidi chování vaší dcery přijmout. Co je pro ně na něm tak nesrozumitelné. Kvůli čemu je mezi vámi, dcerou a ostatními lidmi již mnoho let zeď, přes kterou se nemůžete dostat.
Ať už je příčina v čemkoliv, věřím, že pochopení někdy člověk najde tam, kde mají podobné zkušenosti a prožitky. Znáte nějaké jiné „děti“, které to mají stejně jako vaše dcera? Znáte jejich rodiče? Možná byste u nich našla rady a doporučení, jak v podobných chvílích postupovat. Můžete využít internetová fóra, různé skupiny určené pro rodiče s dětmi, které mohou být podobně odlišné, a podobně. Možná byste získala blahodárný pocit, že v tom nejste sama – jen ve svém okolí nemáte nikoho, kdo by prožíval něco podobného a rozuměl vám.
Váš dotaz je skvělým prvním krokem k hledání cesty. Otázky, které jsem vám položila, snad budou dobrým nasměrováním, kde hledat odpovědi. Moc vám i vaší dceři držím palce.
Aneta Langrová
