Dobrý den.
Před třemi lety se rodiče rozvedli, zůstala jsem s tátou. Časem se o mě přestal zajímat a začal být ke mně chladný. Často jsme se hádali a dokonce jsem se kvůli němu několikrát pořezala. Moc se za to stydím.
Našel si přítelkyni a pak jsme si byli jako cizí. Jelikož má jeho přítelkyně zvláštní způsob stravovaní, jedla jsem často jen jednou denně, což mi přivedlo další problémy. Když jsem se rozhodla jít k mamce, tak mě začal vydírat, že by to beze mě nezvládl a že by se musel zabít.
Když jsem i tak odešla, začal mně i bráchovi dělat problémy, všude si stěžoval, jak jsme mu ublížili, že pro nás dělal úplně všechno. Kdyby tak udělal polovinu toho, co všude povídá.
Já ho měla moc ráda, ale už víc jak půl roku jsem ho neviděla. Do konce měsíce máme soud o péči a za týden jdeme na akci, kde bude možná i on. Řekla jsem spoustu škaredých, ale pravdivých věcí.
Nevím, jak se k němu chovat, jestli mu mám zavolat nebo čekat, jestli nepříjde on sám. Bojím se, že jestli příjde, tak budou zase problémy. Nevím, jak se s tím vyrovnat. Mamce nemůžu říct vše, co se tam stalo.
Ronie
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji za dotaz i za důvěru. Na úvod bych rád řekl, že se nemáte za co stydět. Zní to možná jako klišé, ale děti mají právo na oba rodiče a rodiče by měli o vztah se svými dětmi dbát. Rodiče své děti samozřejmě živí, šatí a selhání v tomto ohledu je hned vidět.
Ale kromě toho je velmi zásadně ovlivňují prostřednictvím vztahu, který k nim mají. A to ovlivnění je tak velké a zásadní, že důsledky rodičovského selhání v této (vztahové) oblasti, jsou mnohem horší, než kdyby svým dětem čas od času nemohli dát večeři.
Vztahy jsou totiž jedním z faktorů, které nás odmalička velmi silně formují. To, jaké máme vztahy se svými rodiči, určuje, zda jednou budeme sebevědomí či nejistí, odvážní či ustrašení, otevření či uzavření, milující či nenávistní, zda naše vlastní vztahy budou pevné či povchní.
Je zřejmé, že zažíváte velké zklamání. Svého tátu máte nejspíš vlastně ráda, pamatujete si, že dříve byl jiný, že se o vás zajímal. Máte vzpomínky na tátu milujícího a pozorného. Pak se něco stalo, došlo ke změně (jejímž příčinám možná ani sama nerozumíte) a z toho táty, který vás měl rád, se stal někdo úplně jiný.
Teď jste vlivem okolností v situaci, kdy musíte bojovat (soudit se) s člověkem, s nímž byste daleko raději sdílela úplně jiné emoce. Místo toho, aby všude říkal, že jste mu ublížila a kolik toho pro vás udělal, byste nejspíš byla raději, kdyby doopravdy udělal třeba jen desetinu toho, o čem mluví.
Možná se (oprávněně) cítíte zrazená a opuštěná. Z toho, co píšete a z toho, jaká slova používáte, se zdá, že tátu máte pořád ráda. Že současný stav vám nevyhovuje, a že byste daleko raději měla zase tátu, který vás má rád a jehož můžete mít bez obav ze zklamání ráda vy.
Ptáte se, co máte dělat. Zda mu zavolat nebo čekat. Tohle je situace, v níž je skutečně každá rada drahá. O co hůře se vztahy budují a napravují, o to snáze se pokazí. Myslím, že není podstatné, zda se potkáte či nepotkáte na nějaké společné akci. Daleko důležitější je, co s vaším vztahem bude dál.
Můžete zkusit udělat vstřícný krok. Třeba napsat tátovi dopis, v němž mu sdělíte, co vás trápí. Že ho máte ráda, že vás mrzí, jak to mezi vámi je, že vám bylo líto, jak se k vám zachoval, ale že přesto všechno stojíte o dobré vztahy s ním.
Nevyčítejte, nesuďte, pište o svých pocitech. Uvidíte, jak zareaguje. Když vstřícně, bude to alespoň vykročení správným směrem. V opačném případě vás asi bude čekat dlouhá cesta k přijetí smutné pravdy, že vztahy mezi vámi se už asi tak snadno nezlepší.
V tom vám může pomoci psychoterapeut. Jde o to, že v ideálním případě byste tuto situaci měla překonat bez přetrvávajících pocitů vzteku, zloby, zklamání, které by nakonec otravovaly život jen vám samotné.
Držím vám palce.
Pavel Král
