O víkendu mě najednou přepadla úzkost. Myslím, že vznikla z momentu, kdy jsem si myslela, že mě přítel opouští. Úplně mě to dostalo. Mám ještě manžela, ale ten již žije jinde a já najednou zjistila, že budu sama. Dost mě to sebralo. Nakonec se rozchod nepotvrdil, ale i tak jsem pořád rozklepaná.
Navíc rozchod s manželem jsem iniciovala já sama a rodina mi dala dost špatně najevo, že mi hráblo. Doslova. V momentě, kdy bych musela být sama, bych manžela asi vzala zpátky. Jenže je to vztah pro mě bez sdílení – ale zase se zodpovědným člověkem. Přítel se mnou bydlet nebude, má střídavou péči a prostě už je zvyklý žít sám. O víkendu jsem měla být u něj bez dětí, ale neměl náladu.
Přišlo mi to dost zvláštní, ale on je dost náladový. Navíc jsem sama bez dcery a nemocná. Možná tady panikařím zbytečně a je to jen nemoc. Moc ty nemoci prožívám. Kdysi jsem chodila k psychologovi, tak mě napadlo začít znovu. Pro jistotu i psychiatr. Léky ale dle mého nic neřeší. Žaludek mám na vodě, v ústech sucho a nejsem schopná se občas ani soustředit. Přes den jsem pořád usínala. Co s tím? Hrozně mě to už vytáčí, tyhle stavy.
Lucie, 40 let
Názor odborníka
Vážená paní Lucie,
je dobře, že pro sebe hledáte pomoc ve chvíli, kdy se snažíte porozumět tomu, co se vám v životě děje. Zároveň z vašeho dopisu čtu odhodlání něco udělat, aby vám bylo lépe. Toho si cením.
Váš stav popisujete jako úzkost, která se obecně projevuje nejčastěji pocitem neklidu, strachu a objevuje se často ve spojení se starostmi, které člověka už nějakou dobu provázejí. Pocit úzkosti si tu a tam prožije téměř každý člověk, už proto, že život není vždy ideální a starostem se nelze vyhnout. Může jít o krátkou epizodu nebo prohlubující se stav, který na sebe nabaluje další potíže.
Signál těla i psychiky
Takto na dálku a skrze vaše řádky nedokážu přesně odhadnout, o jaký druh úzkosti se jedná právě u vás. Zdá se však, že i vy sama jste prožila náročné období, a říkám si, že jste byla (a možná stále ještě jste) pod velkým tlakem. Rozchod s manželem zřejmě nebyl jednoduchý, představuji si, že jste na misce vah mnohokrát zvažovala, co je pro vás důležitější – zda potřeba sdílet a prožívat plně vztah, nebo vsadit spíše na manželovu zodpovědnost.
Další náročnou situací, která nepřinesla úlevu, ale spíš přidala zátěž navíc, byla necitlivá reakce vaší rodiny ve chvíli, kdy jste spíše potřebovala podpořit. Zdá se, že ani současný vztah s přítelem pro vás není zcela uspokojivý. Zmiňujete jeho náladovost a také to, že s vámi neplánuje společné bydlení, dokonce jste si myslela, že se rozcházíte. Tedy další tlak, náročná a emočně vypjatá situace a s ní spojená nejistota.
Když si čtu předešlé řádky, říkám si, že se vaše úzkost neprojevila „z ničeho nic“ a bez příčiny, ale že může mít základ v tomto tlaku, který poslední dobou prožíváte. Možná se pletu, ale napadá mě, že právě v nemoci, kdy je člověk oslabený a chtě nechtě se musí zastavit, všechny potlačené starosti více vystoupí, může je prožívat intenzivněji a nelze je nevidět.
Pokud by vám to dávalo smysl, můžete tedy zkusit brát úzkost jako signál vašeho těla i psychiky, které vám tímto způsobem dávají najevo, že je potřeba vystoupit z tohoto tlaku a třeba udělat i nějakou změnu. Nevím, zda je to váš případ, ale podle zkušeností mých klientů se potlačená úzkost později může vrátit v mnohem silnější podobě.
Hlubší emoce
Přijde mi, že jste si velmi všímavě propojila to, že se vaše úzkost objevila ve chvíli, kdy jste si uvědomila, že byste mohla zůstat sama bez partnera. Samota je zřejmě něco, co je pro vás nepřijatelné, a velmi se jí obáváte. Jako by jen vztah s někým dával vašemu životu jistotu a pevnou půdu pod nohama.
Dokonce byste byla ochotna vrátit se k manželovi, pokud by se s vámi váš přítel rozešel. Zmiňujete i to, že kdyby byla dcera doma, možná byste se cítila lépe. A myslím, že toto je velmi důležité téma, které stojí za pozornost. Napadá mne mnoho otázek.
- Co pro vás znamená samota?
- Znáte ji z minulosti?
- Co by bylo jinak, než je teď, kdybyste byla bez partnera?
- Čím byste svůj život naplnila?
A zároveň si uvědomuji, že je velmi těžké odpovědět, pokud nemáte v blízkosti někoho, kdo vám tyto otázky pokládá a s kým můžete rozvinout dialog a přijít na další souvislosti.
Dovolím si navrhnout, abyste právě toto téma otevřela v psychoterapii, o které přemýšlíte. Pomocí terapeuta byste si mohla lépe odpovědět na otázku, odkud se strach z osamění bere. Mohla byste si také ujasnit, co pro vás znamená váš současný vztah, jakou v něm máte pozici a zda je to pro vás takto v pořádku i do budoucna. Proto vás chci ve vyhledání psychoterapeuta podpořit. S ním můžete probrat také otázku případné návštěvy psychiatrie, je však možné, že bude stačit i terapie samotná.
Také bych vám chtěla doporučit, abyste se pokud možno zaměřila co nejvíce na sebe, na aktivity, které máte ráda, na relaxaci, pobyt v přírodě, kvalitní jídlo a pravidelný spánek. Může to znít jako klišé, ale tyto drobné kroky vám umožní vnímat pozitivněji současnost a načerpat trochu sil po nemoci. Zaměření se sama na sebe vám také může pomoci překlenout období, ve kterém pro sebe budete hledat vhodného terapeuta.
Přeji vám, aby se vám brzy ulevilo.
Andrea Lásková
